Po dlouhé době se hlásím. Už nevím co s tím, tak jsem se rozhodla to hodit do blogu, třeba se mi uleví a bude líp. Jsem týden před koncem sebekoučinku - 1,5kg do cíle. Bohužel jsem minulý týden musela pozastavit všechny aktivity protože mne přepadla silná potravinová alergie a musela jsem se šetřit pro dcerku. Manžel byl mimo ČR a nemohl mne ani na chvilku v péči vystřídat. To jsem nějak dala, ale návrat do rytmu trochu bolí (nechce se mi, mám pocit, že nemám proč se snažit dál).

To vše je asi ještě podlomeno blbým víkendem - hádka s manželem (teda já se hádala, on pohoda, ženy možná znají). Dá se říct, že je workoholikem a z práce chodí domů zase pracovat. Takže jsem hodně sama - i když je doma, je zavřenej v pracovně. Můj muž nechápe co mi vadí. Toto se vleče asi od Vánoc a já už vlastně ani nevím jak by to mělo u nás doma vypadat, abych byla v pohodě. Pak by se mi žilo lépe, hublo, staralo o domácnost,.... ALE ...

To ALE už mě samotnou hrozně štve. Vím, že budete říkat, choď hodně na vycházky, dělej něco, sportuj,.... to vše dělám, dcerka mne nenechá ležet a užírat se. Promluv si s ním - myslíte, že jsem to nezkoušela? Nechci být ale takovou tou hysterickou manželkou, která jen něco řeší, brečí, vyčítá,  proto to držím hodně v sobě. A když ne, tak to dopadne jako o tomto víkendu - brečím, vyčítám, chci od něj slyšet odpovědi a ... stejně se nic nevyřešilo.

Nejhorší na tom všem je, že mám hodného chlapa, který má bohužel/bohudík hodně rád svoji práci, která ho baví.

Vím, že vše je asi zapříčiněno tím, že jsem nikdy nebyla nezaměstnaná a doma, teď s mateřskou jsem doma zůstala a i když se snažím s dcerkou podnikat spoustu věcí, mám až moc času na přemýšlení o nesmrtelnosti chrousta.

Potřebovala bych se nějak nakopnout !!! Jdu přemýšlet jak. Díky.