Pokud bys zhubla, měla bys menší riziko cukrovky , kloubních obtíží a snad některých nádorů.
Pokud bys zhubla, mohla by ses posunout možná někam dál duševně, protože bys nebyla fixovaná na tento problém.
Myslím si, že právě STOB je docela rozumně vedený, jenom je fakt, že je otravné ty vyplňování.
Záleží taky na Tvém životním stylu, pokud zhubnout nechceš, tak nemusíš, jen se zamysli nad tím životním stylem, to je možná někdy důležitější než blbých pár kilo. Pokud ti v životním stylu přijde dobré, že nejsi závislá na jídlo, tak do toho jdi, bez buchty se žít určitě dá. Žije tak určitě přes miliardu lidí.
Tak hodně štěstí.

Pro a proti, a co vyhrálo?

Přeji Ti dobré rozhodnutí, ale děláš to hlavně pro sebe, hodně to rozvaž .

Poslední věta se povedla, pro pobavení dobrý :-)

Hlavu vzhuru!!! :)

Taky mivam chvile kdy se mi nechce. Urcite to z nas zna spousta. Me pomaha si neco naplanovat. Male, splnitelne cile. Treba ted bude kveten, tak co mit na konci kvetna cca 2kg dolu? Nic silenyho, da se to. Co aspon 2x tydne cvicit 30min. z internetu? Nic co by se nedalo. Vis, ja uz nejedu takovy ty plany, jakoze za pul roku budu mit o 10kg min, nebo ze budu cvicit kazdy den, protoze to ne me nefunguje a pak rychle schazim z cesty. Davej si neco, ceho se dokazes dlouhodobe drzet. Bud k sobe uprimna, jdi svoji cestou a neboj se, budes-li chtit a budes-li nasledovat svoje cile, tak to, co si prejes prijde. Hubnuti neni zavod, naopak, je to zivotni rozhodnuti, je to rozhodnuti byt zdrava a citit se fajn. Jestli mas strach, ze by stihle telo mohlo vyvolavat v muzich touhu, tak to je spis otazka na psychologa. Nuti me to premyslet, co se ti stalo, kdyz jsi byla stihlejsi, ze se pozornosti muzu bojis?

Tenhle čas je jen tvůj tak si to užívej. Jednu radu, mám skoro 60 let a kůže se už nikdy po zhubnutí nenapne tak jako tobě, když jsi mladá. Uvaž to. Je to v hlavě, držím ti palce. Tady jsi správně. Já začala na radu své 78 leté maminky, která se už nemohla dívat jak se ničím. Po dlouhé době jsem přišla nato, že maminka má naprostou pravdu a nikdy ji nebudu dost vděčná. Drž se, to dáš.

ale takhle to přeci vůbec není !!! máš semaforky, dáš si buchtu a víš, co ještě můžeš!!! otoč to ve svůj prospěch - těš se na to, co ještě můžeš a neměj deprese z toho, co jsi snědla. Já také hubnu pomalu, někdy i přiberu, je mi 52 let, byla jsem na gynekologické operaci, hormony zřejmě dělají své - přesto bojuji, nesoustřeď se na hubnutí, snaž se soustředit na to, jak se cítíš. Nevzdávej to a zkus to ještě -

Za sebe musím říct, že když jsem dělala věci na půl plynu, neměla jsem ani poloviční výsledky, neměla jsem výsledky vůbec žádné. Aź když mě okolo lidé nakopli a já jela naplno!, začaly se dít věci:) Cvičila jsem, jedla jsem striktně a výsledky se dostavily... dokud jsem si ale říkala, že jedna, dvě buchty se nepos... jednou, dvakrát si nezacvičím a svět se nezbořil, tak se opravdu nezbořil:) ale nestalo se ani nic s váhou:D je lepší na začátku všechno osekat, natvrdo do toho dupat, makat a pak si časem dopřát nějaké odměny. Jinak to nemá smysl, opravdu.

Napsat si pro a proti je náhodou dobré. Alespoň si srovnáš v hlavě, o co víc stojíš. Jestli jsi takhle spokojená, nemá cenu se trápit, spíš hlídat váhu aby s věkem nestoupala.

Moc se mi líbí tvé mládí a vzdor, což k sobě jistě patří. Co ti k tomu říct...děvčata přede mnou vyjádřila téměř vše. Vzpomínám si, jak jsem třeba nemohla v osmnácti uvěřit tomu, že třeba 50sát let budu denně vstávat a chodit do práce atd. Nevěřila jsem mamce, když mi říkala, že budu při svém apetitu tlustá. Že budu mít brzo zdravotní problémy. Musela jsem na to přijít sama. Bohužel s cukrovkou a nemocí kloubů. Teď jsem - konečně - uvěřila sama v sebe a taky STOBu. Jasně že Miss Český Krumlov ze mne už nebude. Ale snad budu moct chodit a ŽÍT a vidět ještě mnoho západů slunce...přeji ti dobrá rozhodnutí!

Po přečtení mě napadá, že by pro tebe bylo ideálním řešením chodit na nějaký bojový umění - zhubla bys i by ses cítila bezpečně :-)

Jestli chceš hubnout, hubni, jestli nechceš, tak se na to vykašli. Nehubneš pro okolí, hubneš pro sebe a nikdo tě k tomu nenutí. Psát si pro a proti je nesmysl, pokud to není v hlavě, tak ti ani semaforky nepomůžou. Opomenula jsi zdravotní důvody, ale na to jsi zřejmě ještě mladá. Semaforky, to není řešení, jen ti radí a ukazují cestu. To ostatní je jen na tobě
Držím ti palce, abys našla tu správnou cestu..

Když se udržíš u jednoho kousku buchty a pasuje do celodenního příjmu a nemáš hlad, tak kde vidíš problém? Řeš to, co vadí tobě, neohlížej se na ostatní. Je jen tvoje věc, jestli tancuješ nebo řádíš v potoce, a je jen tvoje rozhodnutí, jestli je ti přednější být v bezpečí, protože tě nikdo neuzvedne a nemusíš zraňovat city nápadníků, nebo stačit přátelům a prezentovat svoje modely. A taky mě napadá - teď se snažíš a hubneš, ale jen pomalu, štve tě to. Když se snažit přestaneš, nezačneš tloustnout? Je víc k vzteku pomalé hubnutí nebo pomalé tloustnutí?

Ameline, nemusis popravde nic, ale pokud chces neco zmenit, musis si ty hodnoty nastavit sama. Kazdy to mame jinak. Osobne drzim docela slusne striktni jidelnicek a party nebo ruzne oslavy, firemni vecere si uzivam. Jen to proste neberu jako selhani a hlavne to nepotrebuju resit. Neni to kazdy den ani kazdy tyden, a pak proc si neuzit. Ja se drzim zasady nehubnu, ale drzim zdravy zivotni styl. A to je pro mnohe z nas mozna ten hlavni cil. Jeste neco nakonec ano tlusti jsou pod vetsim drobnohledem, ale nemysli si i ta vychrtla holka to nema ve spolecnosti jednoduche. Idealni je zlaty stred. Navic je pravda, ze mluvenim o tom, ze chci zhubnout, zdrave zit a podporim to litrikem vina, buchtou etc. mi na duveryhodosti neprida, aspon to si ja myslim. Problem mnohych tlustych je proc bych to delala, ja se citim dobre, ale vzdadu to nekde hloda. A pro tenhle pocit, ze neni neco OK, bojujeme za kazde kilo dole.

Ahoj, nevim co bych ti měla poradit, ale přidám svojí zkušenost, třeba si z toho něco vezmeš. Po dětech mi zůstalo 15 kg navíc, tahala sem je skoro tři roky a když sem viděla že i manžel o mě přestává stát, řekla sem si dost. Na netu sem objevila sebekoučink a už to začlo. Podařilo se mi schodit 13 kg za půl roku. Pak sem přestala zapisovat, začala chodit do práce a 4 kila byli nahoře. V únoru sem se do toho zase dala a 5 kilo je dole. Teď o víkendu sme měli velkou rodinnou oslavu s lidmi, které sem neviděla třeba tři roky. A musim říct že jejich obdivný pohledy a uznání mi dělali hrozně moc dobře. Cítila sem se báječně a byla sem ráda, že sem to pro sebe udělala. Ale můžu tě ujistit že téměř každý den si dávám ke kávě něco sladkýho, nepřecpávám se, ale ani zbytečně neomezuju. Už vím, že když jdu na oslavu nebo ke tchýni na oběd, je fajn se najíst, ale není nutný se přecpávat. Prostě ochutnat, potěšit se dobrotou, ale všeho s mírou. Přeju ti, aby si našla ztracenou rovnováhu a bylo ti zase fajn.

Za poslední týden se mi 2x do sebekoučinku vešlo i pořádný smetanový Cornetto, jeden den jsem si dopřála i tři skleničky vína, stejně jsem je pak asi vyhopsala za ty tři hodiny večer na diskotéce... jsem už druhý měsíc v Itálii a snažím se, ale nic se nemá přehánět... já si třeba poměrně pravidelně dávám každý den "svou dávku sladkého", vychutnám si to a svět se nehroudí :))

Mě strašně štve, jak se pořád mluví o tom, jaký je třeba mít přístup, aby to šlo. Přitom mi stojí za to si prostě třeba ty dva, tři dny v měsíci pořádně zařádit na párty, jídlo, pití, no problem. Nebo když třeba pár dní nezapisuju, protože tu mám přátele a nemám zájem dovolit, aby se mi do toho nějaká snaha hubnout pletla. A tu buchtu si dám, zapíšu, popřeházím zbytek denního přijmu, vyjde mi to, proč řešit. No a když pak pořád čtu, že tohle je třeba řešit jako problém, fakt mě to štve, protože to jsou věci v životě, kterých se vzdát nehodlám, ale staví se to do světla, jakože musím.

Docela chápu, taky mám občas chmury z toho, že hubnu celý život a zda se na to nevykašlat...jenže rodiče oba tlustí, příbuzenstvo promořené cukrovkou, já už pár let za padesátkou...a protože se mám ráda, chci si ještě užít života a ne jej profunět, tak se zase přemluvím a hubnu.Dopracovala jsem se až k obezitě, teď jsem v nadváze, ráda bych se co nejvic přiblížila k normální váze. Ale občas mi přijde lito, že se musim hlídat a omezovat. Úměrně k věku mi už tělo občas povrzává a je jasné, že každé kilo navíc je zbytečné poponášet, takže na první misto co mi přinese zhubnutí dávám zdraví, ale jasně ze také hezčí oblečení, dobrý pocit sama ze sebe. A když už o mně někdo mluví jako o "bábě", tak alespoň ne o "tlusté" bábě.

Pokud bych to brala jako ty, tak do plusu bych jeste napsala, ze jsem celkem uspesna v praci. Ale z pohledu meho pulstoleti musim konstatovat, ze nejdulezitejsi motivaci je zdravi a moci se hybat i za 20-30 let. Takze kdyz uz nic, tak aspon to jedine zdravi.

Já tě docela chápu, plácám se v tom podobně , mám období , kdy ,,chci hodně a pak zase někdy chci víc ,,žít" a ne neustále zapisovat...A rozhodně mám za sebou období, kdy jsem si myslela, že si už nikdy nedám čokoládu, nebo třeba buchtu, jak píšeš...Pak nezbývá , než se srovnat s tím, že nikdy nebudeme twigy - ale zase je třeba se ohlídat, aby jsme byly jen oplácané - ale ne obézní - už kvůli zdraví..Pravda je že mnoha mužům se líbím tak jak jsem - jenom já se ne vždy tak cítím..Možná je to v té hlavě. Držím ti palce, ať si najdeš svou cestu :-)