Dost z vás bylo zvědavých jak dopadne ten můj plánovaný víkend s bláznem. A dopadl nejlépe a zároveň nejhůř jak mohl. Bylo nám nádherně, ale návrat do reality je jako rána cihlou po hlavě. Prochodili jsme okolí skrz naskrz, pozorovali západ slunce i měsíc a hvězdy, popili, neřešili, zamilovali se. A najednou je pryč. Najednou je tu prázdno. Chybí mi ty jeho smyšlené hsitorky (má sklon přibarvovat historii), chybí mi je ho výkřik "Hele, baobaby!", když vidí strom obrostlý jmelím. Chybí mi jeho neskutečně zakudlaný vlasy, který jsme se bezvýsledně snažila rozčesat, protože je má slepený prachem z kamenolomu. Chybí mi jeho drzej úsměv, jeho narážky... Poslední obejmutí jsem málem obrečela. Naštěstí jsem vydržela až do podchodu na nádraží, ale řeknu vám, je mi teď hodně mizerně. Kdyby nebyl z takové dálky, nebo kdybych měla aspoň trochu peněz, tak bych se za ním okamžitě rozjela.