Budete se divit, ale právě mi došlo něco, co je obvykle lidem jasné hned. Je jenom moje vina, jak se stravuje moje rodina a je jenom moje vina, že můj muž klidně přibral za tři roky skoro dvacet kilo. Z legrace říkám, že se mnou v těhotenství solidárně přibral, jenom zapomněl porodit, ale já během patnácti měsíců kojení taky přestala hubnout a nabrala nějakých 13 kilo... 

Je jenom moje vina, že nehubneme, protože já jsem ta, která plánuje jídelníček celé rodině a to včetně svačinek na hřiště, které sice beru dceři, ale na sebe vždycky zapomenu. 

Je jenom moje vina, že ani po tom, co mi došlo, že bez pravidelného přísunu a dostatku živin nezhubneme ani jeden, jsem to ještě nedotáhla k dokonalosti. 

A kolikrát je jenom moje vina, že se domů dostanou "prasárny", co to kazí nejem mě, ale taky muži... Já jsem přeci ta, která nakupuje a která to má mít pod kontrolou. 

Nechci se na nic vymlouvat, s časem a únavou přeci bojujeme všichni, že. Prostě vám to tu všem píšu, abych se vypovídala z vlastního selhání a zloby na sebe sama. 

Co tedy s tím? Začnu mnohem pečlivěji plánovat nákupy - pravděpodobně ty velké budu opět objednávat s doručením domů, tak se mi totiž nestane, že mi do košíku skočí brambůrky nebo sušenky. A i ty malé nákupy budu víc cenzurovat. 

Jen ty svačiny mě fakt štvou... Třeba dnes jsem před obědem zbaštila kus sýru jenom proto, že tu nebylo nic jiného a že jsem trouba, co si nezapla troubu... 

Zkrátka a dobře, mám velké mezery, na kterých je třeba začít makat. A tak jdu do toho!