Včera jsem šla plenit obchody ve slevách a udělala jsem si obrovskou radost. Nacpala jsem se do nádherných džínů vel. 44!!! (ještě v září 2010 jsem měla 50-52). Takže m ani nevadilo, že ty zrovna ve slevě nebyly. Jsou mi těsnější, takže budou i docela motivační, přesto se v nich cítím skvěle.
A to jsem přesně potřebovala. Takové malé přátelské nakopnutí. V minulém roce jsem od září do prosince absolvovala kurs snižování nadváhy se STOBem a byla jsem nadšená. Setkala jsem se s milými lidmi, objevila radost z pohybu a kompletně změnila přístup k jídlu. Povedlo se mi zhubnout o 11 kg, což jsem za tak krátkou dobu ani nečekala. Ale kurs skončil a přišly Vánoce.
I přes veškerá předsevzetí jsem to tak docela neustála. Napekla jsem sladidlové pusinky, ale to maminčino cukroví bylo lepší, trocha teplé medoviny při procházkách Prahou a najednou se mi to začalo vymykat. Viděla jsem, že se nezadržitelně vracím k bývalému životímu stylu. Najednou jsem nevěděla, co s tím. Pokračovací kurs STOBu by byl skvělým řešením, ale časově mi to nevyhovovalo, proto jsem se do něj nepřihlásila. Okolí už jsem s tím také moc obtěžovat nechtěla,, užili si se mnou poslední tři měsíce. Někdy jsem se nedokázala bavit o ničem jiném, než jak mi jde hubnutí.
Kdo by to byl řekl, co udělají jedny kalhoty. Cukroví od maminky, která nás zásobila nejmíň na čtvrt roku, mě nechává klidnou. A když mám chuť na něco dobrého, obléknu si ty nové džíny a prohlížím se v zrcadle. Říkám si, jak jsem v nich krásná a že to přece nestojí za chvilkové potěšení, abych si to pokazila. Ale je to první den, tak snad mi to vydrží. Dnes mi po třech týdnech pauzy opět začímá zumba a to je můj akumulátor č.1.
Držím palce sobě a všem, kteří povolili, ale přesto jedou dál.