Stala se mi taková zvláštní věc. Jela jsem k večeru tramvají a najednou jsem si uvědomila (opět) že jsem tlustá! Vybavilo se mi kolik jídla a co jsem za celý den snědla. Z těchto myšlenek mě vytrhla blikající směrovka tramvaje, která byla hned u mé sedačky. Moje myšlenky na to reagovaly pěkně do rytmu světla: „Tlustá! Tlustá! TLUSTÁ!"a pak jsem si uvědomila, že do uší mi hraje písnička Hvězdář od skupiny UDG…  V tu chvíli mi zněl v hlavě jen ironický smích.

     Znáte ty chvíle,kdy se jdete najíst a říkáte si: „Dám si ten žitný chlebík se sýrem a k tomu rajčátko.“ Jenže když otevřete šuplík s pečivem zjistíte že je tam pár čerstvých koblížků. A v tom nastane ta chvíle, kdy mám problém. V hlavě mi začne šrotovat. 1:„Ó, mňam! Koblížky!“ 2:„Neměla bych je jíst. Je v tom hromada zbytečných kalorií! Dám si ten chleba.“ 1:„Ale já jsem je neměla tak dlouho. Jsou čerstvé a měkké.“ 2: „Budeš ještě víc tlustá!“ Nakonec podlehnu tomu chtíči chuti a dám si ty pitomé ale dobroučké koblížky ikdyž vím, že jsou špatné. Proč? Kde je ta chyba? V mém myšlení? Chování? Vím, co je správné tak proč si nedokážu odepřít to špatné ikdyž je mi jasný co to pro mě znamená?

     Znáte tuhle při vesvé mysli? Pokud tak již neuvažujete, jak jste to dokázali změnit? Nějaká rada jak dokázat odolat chutím?