Dnešní moto: štěstí je stav mysli nikoliv reality

První dobrá zpráva hned po ránu je, že moje oči začínají vypadat podobně, ta horší část na tom je, že to není proto, že by se to zanícené lepšilo, ale proto, že to zdravé se zanicuje. I tak to vypadá líp než předtím. Takže třikrát jsi krásná jsem ráno zvládla.

A chtěla jsem na úvod, pro ty, které ještě nejsou dostatečně pozitivně naladěné, několik důvodů, proč bychom neměly pozitivní afirmace spojovat s realitou, ale naopak - nepřipadám si krásná, tak si to musím opakovat, aby se to realitou stalo - nikoliv naopak, čekat, že se nějak stanu krásnou a pak se můžu chválit do alelůja. Další věc je, že pozitivní přístup k životu - potažmo to čemu říkame štěstí, nebo aspoň spokojenost - není způsobeno vnějšími vlivy, ale je to stav mysli. Takže to není tak, že když zhubneme a budeme krásné tak budeme automaticky šťastné...

-----Negativistická část----- pouze pro dobře vyspané a otrlé:-)))

Taky bych mohla být věčně nasraná z mnoha důvodů - tak například dneska si Standa odjel do Rakouska s kamarády na víno, samí chlapi, ale řídit zpátky nebyl žádný ochotný tak přibrali švagrovou jednoho z nich (která se myslím Standovi docela líbí) a já jsem nastydlá doma s Kryštůfkem, v sobotu byl na srazu domovárečníků, to je banda lidí, co si sama doma vaří pivo v úterý na školení a navíc přivezl zavařovačky, abych měla do čeho dělat ty paštiky a pomazánky...

Děti jsou přiměřeně nesnesitelný - Kryštof je vzteklín a Nikola má už od tří let první pubertu. A já nejsem takový ten super mateřský typ.

Na baráku nejsou vyměněná okna a topení je lokální na uhlí (mimo jiné proto, že jsme nebyli schopní se dohodnout jak se finálně to topení udělá, super, že), auta nám odchází a jsme věčně bez peněz (a do toho si Standa koupil rozmetadlo hnoje, ani nechci psát za kolik) - když jsem mu řekla, že od něj asi začnu chtít peníze na domácnost, tak řekl, že klidně, že si je pak zase na něco půjčí - teď se chystá koupit pneumatickou sečku a plečku (obojí je potřeba, ale nemá na to a už dluží mým rodičům, i mně, i svým a cena těchto dvou položek se téměř rovná tomu novému autu, co bych potřebovala já). A navíc má pořád takovej jako pocit, že nic nestíhá - myšleno jako akce, koncerty apod. - a vůbec mu nepřijde blbý, že toho já stíhám ještě daleko míň než on a to nás musím stíhat ještě živit, protože kdyby jsme byli závislí na příjmech z farmy, tak umřeme hlady (no to asi ne, protože zeleninu a nějakou havěť máme v samozásobitelském režimu).

No a samozřejmě měla jsem nadváhu (pořád mám i pár kilo víc, ale jsem v normě), vlasy mi řídnou, že mi kadeřnice musela vymýšlet nový sestřih. Jedno stehno mám širší než druhé a vůbec stehna mám široká, že mi dělají boule po stranách, jako bych měla malé kalhotky (a nejhorší na tom je, že to jsem tohle měla i při 62 kg což bylo nějakých 19 BMI, takže se toho asi fakt nezbavím), se zdravím už se to taky nelepší, každou chvíli mně něco bolí a navíc stárnu (horor, co) a tak bych mohla pokračovat... skoro do nekonečna.

----Konec negativistiké části - zde začíná opět pozitivní přístup----

Ale myslím, že to pro přiblížení stačí - nasraná z toho nijak zvlášť nejsem - občas chytnu depku to né, že ne. Dokonce jsem se už párkrát přistihla při myšlence, že bych se na to nevysr... a nevrátila se do Prahy. Ale nemá smysl být nasraná už z toho důvodu, že to ničemu nepomůže. Jenom to bude horší. Vám to sem píšu proto, abych ukázala, že nejste samy, kdo má starosti, že je máme všichni, někdo to víc prožívá, někdo míň, ale všichni jsme v tom stejně.

A pak jsou i další důvody proč nebýt nasraná a vážit si vůbec toho co mám - tak třeba kdybych se narodila v Africe, tak tam bych byla někdy okolo 10 let obřezaná, kdybych se dožila svýho věku a neměla Aids, tak bych mohla hovořit o štěstí, byla bych už pravděpodobně babičkou, strhanou a možná i bezzubou. Ale vůbec nemusíme chodit tak daleko, taková Ukrajina nebo Rusko by taky asi nebyla žádná vášeň. Nebo můžeme zůstat v Čechách - děti by mohly být vážně nemocné - a za tohle jsem fakt skoro každý den vděčná, že jsou zdravé. A zase bych mohla pokračovat.

Je to o perspektivě - tak jsem se dneska rozhodla, že k těm pozitivním afirmacím přidám ještě jeden závazek - když už budu mít potřebu se s někým porovnávat, tak se nebudu porovnávat s modelkami v časopisech a budu se porovnávat s reálnými lidmi - a to ještě lépe s těmi co jsou ošklivější, chudší nebo protivnější nebo cokoliv jiného než já. A hned mi bude daleko líp. A tím nechci říct, že bych se nad ty lidi měla povyšovat nebo tak něco - například dnes jsem potkala sousedku, která je šikula a od jara zhubla asi 20 kg (pořád bych jich tak 15 potřebovala dát) a hned jsem si řekla, jak dobře už vypadá a že je dobře, že já vypadám ještě líp:-)) A moc jí přeju, aby jí (samozřejmě i mně) to šlo dál!!

Musím končit, Kryštof asi potřebuje spát - zítra - pokud se k tomu dostanu, už jsem si vyslechla něco o tom, že nic nedělám - to bude o důležitosti stanovování reálných cílů pro pocit pohody a štěstí.

Vzůhu k lepším zítřkům!!

P.S. - Doufám, že to není moc zmatené, střídavě po mě lezl Kryštof a střídavě řval.

P.P.S. - A doufám, že to nezní jako nějaké poučování, jedu v tom taky a tohle je stejně pro mně jako pro vás a věřím, že nám to pomůže všem. Dospěla jsem k závěru, že změny k lepšímu v mém životě jsou pouze a jenom na mně a tohle tu provádím v rámci psychohygieny a práce sama na sobě.