Tak jsem přežila sraz, bylo to náročné. Navíc jak jsem sklerotik na jména, tak si stejně všechny holky nepamatuju (za což se omlouvám, nic osobního). Procházku jsem absolvovala, a teď jí odstonávám. Oči mi zachránila Eflique a její Visine (díky).

Navíc jsem byla v Praze pár dní - po čtvrteční anabázi (nevyzvednutá Nikolka, Standa přijel z Rakouska, že netrefil do dveří a pozdě) jsem se sebrala a večerním vlakem jsem odjela do Prahy (k mamince, kam jinam, že?:-), tedy nejdřív kamarádovi na narozeniny. A prostě jsem tam nechala opilého tatínla s rok a půl starým děckem - to jsem matka, co? No tvrdit, že jsem se trochu nebála, jak to zvládnou, to bych kecala, ale někdy je třeba radikálních řešení. Před devátou mi do toho přišla smska, že nemůžou najít lahvičku na mlíko. Přitom tou dobou normálně Kryštof už hodinu spí. Zkrátím to - zvládli to. Já jsem v pátek s mámou vybrakovala jeden megasekáč, pak mi nebylo dobře a už jsem nestihla dojet vybalovat zboží do vinotéky. A v sobotu jsem vstala a rovnou jela ke Kristiánovi. Popis srazíku tu myslím dostatečně provedly jiné. Já jsem tam nebyla nejvtipnější, ani nejagilnější, ani nejveselejší - ale myslím, že popis principů tantrického sexu vejde do análů (nebo do kanálů:-))

V neděli jsem vylezla z postele jen na zcela nutné případy - přebalit, dát dětem něco k jídlu a přiložit. Standa vezl maso do Prahy. Dnes provádím skoro to samé jen mám o dítě míň a už jsem vylezla na trochu dýl (a to mám zítra vést ochutnávku vín, ha ha).

Takže nemám moc sílu na pozitivní nálož, kterou jsem slibovala v minulém blogu - hlavně to nemám domyšlené. Jen provedu krátkou úvahu na téma:

(Nad)váha a štěstí

Taky jste začímaly hubnout s tím pocitem, že když zhubnete dostaví se automaticky pocit absolutního štěstí, který již nikdy nepřejde? Že se tím radikálně změní váš život? Já ano. A je to blbost. Loni touhle dobou jsem kupovala tenhle dům, protože jsem se zcela správně domnívala, že další zimu u Standových rodičů nepřežiju (potud v pořádku), ale také jsem si myslela, že ve vlastním domě nastane automaticky rodinná pohoda - děti přestanou zlobit a všechno bude prostě úžasné. A co myslíte - samozřejmě se nic takového nestalo, drahá polovina k tomu samozřejmě přispěla mimo jiné tím, že se neobtěžoval si ani odstěhovat věci od maminky). A navíc mám o nějakých 100 metrů na úklid navíc a musím vařit a topit apod. Taky je dům potřeba postupně rekonstruovat, což v sezóně moc nestíháme a teď už je dost zima - no něco se stihlo, ale ...

Ten samý pocit jsem měla s hubnutím - ale tady musím zase podoktnout, že hubnutí mělo už od začátku být prvním krokem v celkové obrodě mého života, ale dosti často v mých představách figurovalo jako dostatečný výkon pro to, aby vše bylo opět růžové (a tady bych chtěla přiznat, ano trpím na podzim sezónní rozladou - tedy lidově řečeno mám podzimní depky). Takže teď tu otevřeně píšu - vím, že tím, že zhubnu nebudu automaticky šťastná. (Né, že bych byla nějak nešťastná). To bych taky mohla skončit na ještě jedno, dvě kila a už to bude ono - a štěstí by se pořád nedostavovalo.

A ted se vraťme k dětem - děti prý nejedí proto, že jídlo je to jedinné v čem si mohou vymýšlet, kde mohou uplatnit svou svobodnou vůli - tedy když dětem nenecháváme prostor projevit svobodnou vůli jinde, budou se na truc projevovat v jídle. A já hubnu proto, že to je jedna z věcí, kterou můžu, na kterou si najdu ve svém životě čas a na které si dokazuju, že jsem schopná udělat to, co si usmyslím. V mém případě, je to spojeno ještě s návratem k tomu mladšímu, bezdětnému a štíhlému já, které mělo svůj život daleko víc ve svých rukách, takže je to i hluboce symbolické.

Víte co mi na celém STOBu způsobuje největší trauma - Psychokoučink (dojídání- nedojídám, jíst v klidu-nezvládám, ale položku našla jsem si čas na své vlastní zájmy, jsem si zaškrtla už asi třikrát a vždycky tam byla po týdnu nula). A tak mně to přimělo si položit otázku - mám vůbec nějaké vlastní zájmy? S dvěma malýma dětma to samozřejmě nevytrhnu, ale aspoň něco - tak zavařování, ale v těch množstvích, co mám na krku, to už není zájem, ale galeje. Na malování už není čas, facebook a stob to není zájem v pravém smyslu slova... Víno, na to zase nemám čas.

Takže vyhlašuji další level - samozřejmě program pozitivní afirmace běží dál na tom nic neměním - viz i Ájulí desatero:-)) Ale přidávám si závazek - omezím všechny zbytné činnosti - ačkoliv mi připadají nutné - tedy klidně nechám schnít těch deset beden dýní, co jsem měla zavařit, protože stejně stihnu tak dvě. A zaměřím se na věci, kterým jsem přidala prioritu - víc péče vinotéce, víc péče překladům, míň manuální dřiny (taky a hlavně - účetnictví předám účetní a už ho nebudu dělat sama) a denně hodinu (to nedám - jasně, ale třeba se k tomu v průměru dopracuju) psát - rozhodla jsem se, že tu knihu konečně napíšu a na to je potřeba čas a prostor. Takže si ho budu muset udělat. Kdy když né v zimě!! Těšte se na Příběhy ze statku, aneb novodobé vejce a já.

Mějte se
Jsme krásné a budeme ještě krásnější:-))

P.S. - Na váhu jsem sice v neděli kdy mám vážící den vlezla, ale anijsem si nesundala košili, šátek a čelenku a rychle jsem zase slezla, zopakuju zítra a podám jídelní zprávu.