Zdravím všechny,

už několik let fňukám, že jsem tlustá, ošklivá a že s tím nejde nic dělat. Válím se doma jako prase a čekám, že se všechno jednou vyřeší. Jednou, někdy, samo...

Houby! Poslední kopanec jsem dostala, když jsem naposledy vlezla na starou váhu a ručička mi omlátila o hlavu trojmístné číslo. Kamarádka mě utišuje slovy, že mi to vlastně sluší a při komentáři: "my jsme si na tebe takhle zvykli, nedělej si starosti" bych jí nejradši šlápla do úsměvu. Mám já tohle zapotřebí?! 

A pak to začalo cvakat - nejdřív mi sebevědomí spadlo do blátivého dna vlastního sebetrýznění, kdy jsem začala pomalu zjišťovat, že problém nejsou lidi okolo, ale já sama. Uvnitř se užírám tak nesmyslně hloupými argumenty typu nestojíš za nic. Mám krásný domov, milujícího přítele, dobrou práci a pořád mám pocit, že to jde do háje.

A pak jsem objevila STOB. Nejdřív jsem si objednala kalendář Kam kráčíš a pak našla tenhle skvostný web. Semaforky jsou mi teď dražší než diamanty a přestože miluju červenou barvu, zelená nad ní teď jasně vede.

Jsem uprostřed třetího dne, ale mám pocit, že to začíná nabírat ten správný směr. Při pohledu do zrcadla už se na sebe začínám usmívat. Takže nádech, výdech a s chutí a úsměvem ke zdárným zítřkům!