MInulý víkend se na stránkách STOBU objevila fotoreportáž Vlasty z Japonské zahrady v Olešku.Ty fotky mne vysloveně oslovily a tak jsem se zeptala druhé květinky, jestli by si neudělala na mne a na Oleško čas. A udělala a tak jsme dnes po obědě vyjely. Oleško není daleko a tak jsem na chvíli opustila Daru a jely jsme hledat. A jak je notoricky známo, kdo hledá, najde a to kousek od Davle, na dohled od vodního díla Vrané, kousek pod Cukrákem, kousek za Prahou. Po zazvonění na zvonek u vrat nás vlídní starší manželé pozvali dál a ocitli jsme se v pohádce. V pohádce harmonie, bůžků a cestiček, v pohádce, kde všechno má svůj smysl a svůj duchovní rozměr, kde v jezírku čekají toy kapř až přeplují kamenný vodopád a stanou se draky, kde je krajina spojená s přírodou a kam člověk vstupuje očištěný, kde hledá odpověď na otázky, které přináší život. I já jsem tam hledala odpověď na otázku zítřejšího dne a našla jsem tam mír a klid a děkuju JIřince, že našla sílu sednout do auta s uubrečenou ženskou. Nelituju výletu, zahrada je krásná a pokud budete mít cestu kolem, určitě zazvoňte a nechte se pozvat dál, do pohádky která dýchá duchovním rozměrem. Jiřinka určitě dodá fotky doplněné svým osobitým humorem. Dvě šlápoty šly jako už tolikrát po cestičce přátelství. Jiří, díky a díky  i zta to, že můžu zítra zavolat.