Jsem akční člověk a dnes žiju první den bez občas zatracované ale i tak milované práce. Mediální prostředky člověku na životní optimismu zrovna nepřidají a tak jsem se rozhodla řešit vzniklou situaci po svém. A inspiraci, jak jinak, nabízí život sám.

Začalo to vlastně už včera. Volala mi známá, jestli jsem se nepředzásobila rouškami. No nepředzásobila. Nepředzásobila jsem se ani haldou potravin a tak musím být kreativní. Už včara jsem jela (autem) -benzín je teď za 26 Kč za lit - to už jsem dlouho nezažila - do práce vybavená skládanou rouškou (bez šití).

Po příjezdu domů jsem si spíchla roušku. Neumělou, kytičkovou ale účel - vyzvednutí balíčku na poště - splnila.

Odpoledne jsem na Rokytce potkávala lidi - bylo jich hodně a do přírody smíme. Zdravili jsme se na dálku a užívali si krásný den.

Dnes ráno jsem šla do obchodu stále ještě vybavená svou první rouškou a plánovala, co nakoupit . Hladkou mouku neměli. Nevadí. Znám alternativní zůsoby jak zahustit pokrm. A tam jsem slyšela hlášku: Ani nevím jestli se na mne ti lidi přez rousku mračí nebo usmívají.

Teď dopoledne , jsem měla spravit přítelovy kalhoty ale vyšlo v platnost opatření, že bez roušek se nesmí na ulici a tak jsem šila roušky. Pro sebe i pro něj. Bez kalhot na ulici může ( a má na to postavu), bez roušky ne. A na roušku jsem namalovala - pochopitelně úsměv.

Sousedce jsem nabídla antibakterální gel. Za chvíli vezmu Bet a pojedeme do přírody. Nenechám se otrávit otráveným ovzduším , budu pomáhat jak to půjde a celé situaci čelit s úsměvem. Úsměv a solidarita je mocná zbraň