Řekla bych, že ve společnosti stále přetrvává model babiček a dědečků, kteří žijí v domku na venkově, opečovávají zahrádku, dědeček třeba včelaří a babička ráda plete, koukají na televizi a to zejména seriály a nebo opečovávají vnoučata - a žijí pro ně.

Ne že by to nebyla pravda. Určitě to pravda je ale mezi seniory přibývá babiček a dědečků, kteří žijí tak trochu jinak.

Ano,mají své neduhy a každé ráno začínají svou dávkou farmaceutické chemie, protože tlak, cukrovka, artroza, prostata, srdíčko ... to všechno si žádá svoje. Ano, je potřeba srovnat kosti do pracovní polohy než se začnou hýbat. Pravda, ve svém věku upřednostní sezení na židličce proti sezení v trávě, jsou rádi, když ti mladší pomohou - zejména s počítačem, protože jsou generací, která na kompjůtrech nevyrostla a občas se potýkají s mobilem, jsou rádi, když vnouček spolupracuje při elektronickém podání toho či onoho

ALE: 

Babičky se obléknou a upraví, než jdou ráno do obchodu koupit zeleninu, kuskus nebo něco jiného zdravějšího k jídlu a nějakou mlsku (pro vnoučata) kdyby náhodou mladí dorazili ale pokud nedorazí, celkem se nic nestalo, protože si jdou třeba zahrát tenis, zazávodit si někam a v oblibě mají závody pro seniory ale rádi i těm mladším natrhnou tričko v kategorii dospělých

Řídí si svá autíčka, chodí a poznávají památky a potkávají se se slovy: jé ahoj, ještě žiješ? dlouho jsme se neviděli ale víš, jdu na tenis, do posilivny , se psem, do divadla, ...(doplňte libovolnou činnost) tak někdy... písni a dáme kafe

A mladým předávají laskavost a moudrost , získanou životními zkušenostmi a karamboly, A dělají to s noblesou a vědoucím úsměvem. A televize? ano ale na spoustu věcí mají přece ten počítač ...

A tak bych chtěla vzkázat vám mladým. Pomáhejte nám. Máme to rádi a máme z toho hezký pocit, že jsme vás dobře vychovali ale jděte s dobou, která je nejen vaše ale i naše

ALE

Mohou být  i babičky a dědové, a věřte, že jsou, kterým vlastně není dopřáno být babičkou a dědou v tom krásném slova smyslu, kdy věk dává právo nevychovávat ale tak trochu rozmazlovat budoucí generaci. A pokud se rodiče vnoučat odstěhují v ranném věku dětí, stane se občas chyba a vnouček či vnučka si s roky v cizině buduje vztah k hostitelské zemi a v zemi svých předků se stává ciznincem, ktetý  nezná její kulturu, jazyk a ani krev své krve. A pak se rodič ptá při občasné krátké návštěvě, kde se stala chyba.

Milí rodiče,prohráli jste čas, kdy jstě měli svým dětem říkat, kde žijí jejich prarodiče a dopřát jim, třeba na dálku právo kontaktu, právo sdílení každodenních radostí a starostí. A pokud to neuděláte, je na to od určité doby pozdě. A pak už jen čas ukáže, zda si váš syn nebo dcera najde k lidem země svých předků cestu. Protože vy jste mu ji ukázat nedovedli a ať už vědomě nebo nevědomně jste své děti přpravili o dvě nebo více milujících bytostí, o jejich lásku a o právu podílet se na jejich výchově.

To druhé ALE je i mým příběhem ...