25. 5.

Zvláštní název, což? 

Takže vysvětlení: nemám doma váhu, takže se vážím v práci. Dlouhou dobu jsem se na váhu neodvážila vlézt, především proto, že mi žádná váha nikdy neublížila, tak nevím proč bych ji měla rozšlápnout.

Při předchozích pokusech o hubnutí, jsem se řídila radši jen centimetry v pase a po čase úbytky přestaly a já to vzdala ... dnes už vím, že i když už to v pase tak pěkně nemizí, kila dolu jdou. 

V práci máme takovou zajímavou věc ... lůžko s váhou, která má nosnost až přes 200 kg. Když jsem začínala první cyklus, tak jsem svoji hmotnost jen odhadla (naprosto přesně), ale po dvou týdnech mi to přece jen nedalo a postel jsem použila (k vážení samozřejmě ... ležet opravdu není čas). Chvíli jsem rozdýchávala realitu! Sice jsem si to myslela, ale vidět tu rudou hrůzu na displeji, to už je prostě definitivní. S postelí jsem se zkamarádila ... konec konců člověk rád slyší příjemné zprávy ... i ten displej, svítí sice dál červeně (co jiného by člověk taky mohl chtít od červeného displeje), ale tak nějak přátelsky a číslo je stále menší a menší.

Teď po necelých pěti týdnech 2. cyklu to vypadá, že budu moct konečně opustit svoji kamarádku postel a prvně šlápnout na normální osobní váhu. No možná tomu ještě dám ještě 5 kilo rezervy, co kdyby náhodou ... podstatné je, že už bych mohla :-D.

20. 6.  Jásala jsem předčasně, nečekala jsem, že bude krize ... ale dnes jsem se konečně odvážila (nic jiného mi nezbylo, vážící lůžko je obsazené na několik dní a já nutně potřebovala váhu pro kouče) ... takže HURÁ je ze mě člověk sice těžce obézní, ale člověk.