Jídlo si stále hlídám, možná ještě víc než dřív. Možná je příčina, že jsem přes týden na koleji zvyklá jíst určitý typ jídla a pak doma jím to co ostatní - tedy jen co se týče obědů, a to si vždycky ale pohlídám, abych nepřekročila semaforky. 

Další možnou příčinou by mohlo být vysazení antikoncepce. Přestala jsem ji shledávat potřebnou a ne moc levnou záležitostí. Jenže jsem se asi přepočítala. Neberu ji od srpna a od té doby mám váhu jako na houpačce. Do toho nemám absolutně přehled kdy se mám připravit na "své dny". Takže se k ní asi brzy vrátím. 

Určitě někoho z vás zajímá, jak jsem na tom se školou. Lepší se to. Začala jsem se na to dívat z pohledu asi dospělého člověka a ne dítěte. Samozřejmě se mi neuvěřitelně stýská po rodině a kamarádkách, ale ty čtyři dny co jsem tady, mám čas jen sama na sebe. Tudíž jsem konečně mohla začít číst knížky, které chci a ne ty, které jsem musela kvůli povinné četbě. Sama jsem se začala učit rusky, protože jsem se tu seznámila se sympatickým klukem, z bývalé Zakarpatské Rusi, který tedy mluví česky, ale občas se navzájem doučujeme slovíčka. A každou středu máme takovou malou tradici, že na sklenkou vína posedíme na menší chodbovce (party na chodbě). K tomu se váže další +. Od sedmi let totiž hraji na kytaru, ale začátkem střední jsem na ni nějak zapomněla. Konečně jsem se k ní po čtyřech letech vrátila (mám totiž hru na nástroj jako jeden z předmětů a taky jsem byla jmenována hlavním kytarovým doprovodem našeho chodbového pěveckého dua) a nemohla jsem uvěřit tomu, jak mi prsty po strunách skákaly úplně automaticky sami - jako bych nikdy nepřestala. Spolubydlící se mnou stále nekomunikuje, ale holky z vedlejšího pokoje mě vzaly mezi sebe. Jeden večer, když jsem se vrátila z koncertu za mnou přišly a v pohodě jsme si promluvily. Nakonec z nich vypadlo, že mou spolubydlící taky nemusí, přestože jedna z nich je její spolužačka. Vyšlo totiž najevo, že jí "nejsme dost dobré" a tak s námi radši nemluví - už i ona sama mi to tak trochu naznačila. Takže se letmo potkáváme v našem kolejním bytečku a každou středu, pořádáme chodbovky. Nicméně neustále se mě drží myšlenka, že to v červnu zkusím jinam. Včera jsem tak trochu oprášila svou ideu stát se výživovou poradkyní, tak se k ní možná ještě nakonec vrátím. Za všechny ta pozitiva jsem ale nesmírně vděčná, protože jsem tady ten rok přestala brát, jako že to prostě musím nějak vydržet. Je to prostě tak jak to je. 

Abych se ale vrátila ke svým trablům s hubnutím. Začíná mě to děsit, protože jsem najednou na celých 101kg a ani nevím, kde jsem to všechno posbírala. Jím pravidelně jen co to jde. Je sice pravda, že občas nestíhám a místo oběda si dám obloženou housku, ale dám si do ní cottage, eidam, šunku, tofu a vedle zeleninu - hlavně tak aby to bylo vyvážený a v pohodě. Svačím většinou musli tyčinku nebo jogurt, podle toho jestli jsem ve škole. Snídani každodenně sfouknu nepraženým musli se sojovým zajícem. A k večeři už mám většinou zeleninový salát s jogurtovou zálivkou (jen bílý jogurt s kořením) a pečivem nebo polévku, kterou si vozím z domova. Je sice pravda, že co jsem tady, tak nemám moc čas ani náladu na cvičení, ale přece není možné, aby mi šla váha nahoru jen kvůli tomu - protože ani předtím jsem nebyla žádný extra sportovec. Doopravdy se začínám bát, protože nevím co dělám špatně. Jediné co tedy teď moc nezvládám je pitný režim - v zimě se mi do pití tolik nechce, ale snažím se na tom zapracovat. A taky mám víc spánku. Školu mám většinou až později, tak denně naspím kolem 10 hodin. Někde jsem četla, že k hubnutí je ideální 7-8h, ale zase se mi nechce věřit, že bych kvůli dvěma hodinám spánku navíc tolik přibrala. 

Chci tedy tohle všechno hodit za hlavu a zkusit to hubnutí zase nastartovat. Rozhodla jsem se tedy, že zruším cyklus a najedu na nový. Méně optimistický v množství shozených kilogramů, ale přinejmenším reálnější. Nějaký čas si chci odpočinout od vážení jídla a vrátit se k jeho pouhému odhadování. Poslední dobou jsem z toho totiž tak vystresovaná, že všechno přepočítávám na kilojouly a vůbec si jídlo nevychutnávám. Jen myslím na to, jestli zase nepřiberu. Se svou minulostí, kdy jsem si pohrávala s bulimií, musím totiž od takovýchto myšlenek rychle utéct, protože by se z toho mohl vyklubat ještě větší problém než to je. Snad mi to vyjde a budu moct psát jen pozitivní zprávy. Mám totiž pocit, že všechny mé zápisy jsou jako na houpačce. Jednou super a pak zase úplně na h*. Věřím, že každý to tak někdy má, ale já se musím naučit, si ten elán udržet, jinak to nikdy nezvládnu.