Nejspíš by se mohlo zdát, že jsem to vzdala. Dvouměsíční neaktivita by asi jako důkaz stačila. Jenže je to jen důkaz mé časové vytíženosti. V posledních týdnech nevím kde mi hlava stojí a neustále pendluji mezi školou, kolejí a domovem. Rozvrh se nám už naštěstí ustálil, takže s tím snad přijde už tolik kýžený klid a vše zajede do svých kolejí. Do toho všeho jsem ještě někde přišla ke strašné viróze, takže sotva polykám, neustále se zadýchávám a potím se, no jako prase. 
K jídlu se dostanu málokdy a o cvičení ani nemluvím. V době, kdy jsem na koleji se vážně snažím jíst pravidelně, jenže jsem ještě nějak nevychytala ten režim, takže občas zapomenu, pak si vzpomenu ale už není čas. Když pak přijedu domů, mám takovou nutkavou potřebu to dohnat a snědla bych snad všechno co v lednici najdu. Kupodivu hubnu, ale nejsem si moc jistá z jakých zásob to jde. Nicméně jsem ale odhodlaná to překonat a najít rovinu, na které se bude dát všechno zvládat. Bohužel mi díky rozvrhu nevyšla ani jedna pohybová aktivita co jsem měla naplánovanou, tak jsem si alespoň přivezla karimatku a každý den si alespoň trochu zaposiluju a vynechávám výtah. Jídlo nějak zvládnu, toho se nebojím. Horší to bude doma. Vždycky tam na mě dolehne taková ta pohoda že se nemusím nic učit a ,,nikdo po mě nic nechce". To bude asi nejtěžší, odtrhnout se od lednice a jít radši cvičit nebo na procházku. To by ale bylo, aby nebylo. Mám novou motivaci, když budu totiž vše pilně dodržovat, odměním se tolik vytouženým tetováním. A to je pro mě opravdu obrovská motivace, protože nad ním přemýšlím už od šestnácti. Dlouho jsem přemýšlela o motivu, který je už konečně dokončen a i peníze by byly (z prospěchového stipendia :)). Tak mi nezbývá nic jiného, než se doopravdy snažit. :)