Je to doba co jsem o sobě dala naposledy vědět, ale bylo to jen proto, abych mohla sdělit jen samé dobré zprávy, i když se to možná na první čtení nebude zdát. Ve finále je to moc dobré.  :) 

Mám za sebou půlku vysokoškolského studia. Vzpomínám jak jsem tu byla první měsíc a psala jsem o tom blog. Byla jsem zklamaná, zoufalá a frustrovaná. Teď jsem spokojená, spokojená a vlastně i občas šťastná. Asi tak jako dneska. 
Tak nějak jsem usoudila, že jsem spokojená taková jaká jsem. Asi nemá cenu nalhávat, že v tom nemá prsty testosteron. Jako už po několikáté za svůj, myslím si celkem krátký, život jsem byla odmítnuta. Ne, já jsem nebyla odmítnuta. Já jsem byla totálně ignorována, zazděna, neopětována. Takže vlastně ani nemůžu říct, že mě odmítl. Každopádně, co ale vím s jistotou, že udělal obrovskou chybu. Celé Vánoce a následné zkouškové jsem přemýšlela, co jsem udělala špatně. Ano, možná jsem mu neměla psát, ale kdybych to nezkusila říkala bych si jen pořád co by kdyby. Ten kluk je kamarád mého spolužáka z vyššího ročníku a zpívá v jejich společné kapele. A já, naneštěstí, opravdu fandím hudbě, kterou dělají. No a tak to vyústilo v to, že jsem šla na jejich koncert. Ten první byl vloni v létě a já tam nafotila pár, myslím si celkem dobrých fotek. Asi ty fotky byly dobré i podle Něj, protože je vyvěsil na jejich fanouškovský profil na ,,obličejové knize" a jednu z fotek si dal přímo jako profilovku. Bohužel mu ty fotky poslala, bez mého vědomí, má kamarádka (podle ní také jejich obrovská fanynka) ještě dřív než jsem jim je stihla poslat já. Tenkrát jsem jí byla vděčná, protože bych to možná ani sama neudělala, jenže ono to má takovou hořkou dohru. Podruhé jsem na další koncert šla v říjnu. Byla jsem na něm sama, úplně sama, hrozně vyklepaná a nervózní - ta kamarádka řekla, že na koncert nejde, že se jí nechce atd. atd.. Nicméně jsem si ho opravdu užila a během doby, kdy hrála druhá kapela se on postavil kousíček přede mě. Pak za ním přišel kamarád a on, když se na něj podíval, mě zahlédl a delší dobu se na mě díval. No jasně, že jsem to brala jako signál toho že jsem ho zaujala. Pár dní potom jsem sebrala všechnu odvahu a napsala mu. A on? Ignorace, ignorace a dál, jak už jsem o tom psala. Dopadlo to tak, že si teď píše s tou mojí kamarádkou, která mu poslala ty mé fotky. Uklidňuje mě jen to, že jí vlastně taky moc nepíše, ale pořád vím, že k němu má blíž než já. A to mě hrozně mrzí, protože přestože je to kamarádka, tak mě vlastně využila k tomu, aby měla záminku mu napsat. Omlouvám se za to, že jste musely(i) číst tento můj srdcebol, ale chtěla jsem aby jste byly(i) v obraze. :) Tahle událost mi totiž ukázala, že promeškal jednu z možná největších šancí, které kdy měl a bude mít. No ale vlastně mě i nakopl k tomu, se sebou něco udělat a ukázat mu to! Což na sebe nabaluje další událost. :)

Během zkouškového jsem nejenže udělala všechny zkoušky na výbornou a zápočty, ale taky jsem se zbavila šesti kilo tuku a nabrala jsem dvě kila svalů. To odhodlání se mě drží dál a neuvěřitelně mi v tom pomáhají i mé báječné dvě spolubydlící. Od tohoto týdne jsme totiž začaly spolu chodit do posilovny. Já tam s nimi teda zatím byla poprvé až dnes, ale hrozně nás to tam baví a vážně si to užíváme. Podle rozvrhu to budu stíhat pondělí, středa a čtvrtek, což je myslím celkem dostačující vzhledem k tomu že pátek, sobota a neděla jsem doma, kde cvičím také. :) Prostě jsem to vzala za ten správný začátek a dotáhnu to do toho správného konce.

Škola je fajn, i když postavená na hlavu. Na to jsem si ale za ten rok a půl zvykla, takže jsem v klidu. :)  Můj nejlepší kamarád z prváku o mně ve druháku začal šířit, že jsem *** a že jsem se hezky vybarvila a další celkem zajímavý věci. A to všechno jen kvůli tomu, že jsem chtěla být jen kamarádka a jeho zraněné ego to asi nezvládlo rozdýchat. Ale pravděpodobně díky tomu všemu, jsem se začala věnovat i ostatním. Hlavně tomu jednomu, kterého jsem na popud toho mého exnejlepšího kamaráda neměla moc v oblibě. Nakonec je to moc fajn kluk, jenom ho ostatní nechtěli poznat a rovnou řekli, že je arogantní. A není to jen on, všeobecně mám čas i na ostatní, protože už mě nedrží nikdo, kdo mě chtěl mít jen pro sebe, i když klidně z nezištných důvodů. Nebýt těch pár spolužáků, se kterými si doopravdy rozumím a mých milovaných spolubydlících už dávno bych neseděla na koleji v Ústí, ale raději bych šla někam pryč, protože poslouchat od druhých, že o vás člověk se kterým jste trávili celé dny říká takové věci, není schopný to říci přímo vám a ani není schopný říct proč tak obrátil... Bylo to vážně těžký, úplně extrémně a pár týdnů trvalo, než jsem to strávila. 

To už ale nebylo vůbec důležité, takže vlastně jsem to nemusela ani psát. I když si alespoň můžete udělat obrázek o tom, jak se vlastně mám a asi je na tom i občas vidět, díky čemu mám takové odhodlání a sílu to dokázat. :) Zvládnu to a za rok touto dobou už se budu v zrcadle koukat na někoho, kdo tam má být a kdo pasuje k mé povaze a k tomu, jaká si myslím že mám být. :) To Vám svatosvatě slibuji! 

A doufám že fandíte ZOH. ;)