Už mě čeká jen -cet a -sát. Celá má -náctiletá éra byla ve stylu snění o štíhlé postavě. Od třinácti, kdy jsem tak nějak vplula do puberty, jsem si přála zhubnout. Jenže mé snahy vždy ztroskotaly na rodičích. Mamka vždycky četla různé články o dětské obezitě, dokonce doma máme celou knížku věnovanou tomuto tématu, ale nikdy se do toho boje nepustila naplno. Ve čtrnácti jsem se vrátila ze školy v přírodě s pláčem, protože se mi žáci z druhé školy smály, že v bazénu plave velryba - a to jsem je při plavání na čas všechny strčila hravě do kapsy (možná i to byl jeden z důvodů). Mamka slibovala jak to budeme řešit, a že se mnou bude chodit cvičit atd. atd. Jenže sliby chyby, jak to je v naší rodině nepsaným pravidlem. Jediná snaha byla ta, že ve školní jídelně kuchařkám zakázala, aby mi přidávaly - to ale nevěděla, že já jsem si jídlo nikdy nepřidávala. Druhý pokus byl poslat mě na 8 týdnů do lázní do Poděbrad. Byla jsem tam moc spokojená, jídlo mi chutnalo a každodenní cvičení mě bavilo. Kámen úrazu byl ten, že jsem se domů vrátila 22.12. a na jídelním stole mě přivítala kupa vanilkových rohlíčků a jiného cukroví. Ke štědrovečerní večeři byl smažený řízek a bramborový salát, přestože jsem si s sebou přivezla několik odlehčených vánočních receptů. Od patnácti už mi bylo jasné, že dokud nebudu natolik stará, abych si mohla dupnout a říct dost! nikdy nezhubnu. Nesmím ale vinu shazovat jen na mamku a to ani nehodlám. V naší rodině je problém ten, že pokud někomu chcete dát najevo jak ho máte rádi, pořádáte hostiny a při jakékoli příležitosti ho odměníte sladkostí - viz. zmrzlinový pohár za vysvědčení 2x ročně, čokolády k narozeninám a svátku, jak to tak bývá Mikuláš a Vánoce, a návštěva McDonalda po kontrolách u lékařů (aby dítě z vesnice nebylo ochuzené o Pražské dobroty a hračku). Jako dítě to neřešíte, dokud nepřijde první urážka na vaši stranu.