Včera se mi splnilo jedno dlouhodobé přání. Vlastně mi ho pomohl splnit můj nejstarší syn. Přála jsem si vidět balet Labutí jezero. Od Vánoc jsem se těšila na 16. květen, na den D, kdy konečně uvidím balet naživo. Bála jsem se o tom mluvit, abych to nezakřikla, protože na co já se těšívám, obyčejně mi nevyjde. Kupodivu vše šlo normálně, vyjeli jsme z domova s dostatečným předstihem.Skoro se splnily mé předtuchy, když jsme se dostali do kolony tiráků a stáli na místě 20 minut, rezerva se rozplývala. Popojeli jsme k odbočce doufali, že kolonu nadjedeme. Kdepak, dostali jsme se sice kousek dál, ale zase do kolony. Další nadjížďka už byla úspěšná. Manžel jel po dálnici nedovolenou rychlostí, já se na tachometr zbaběle raději ani nedívala (měl tam 140). Dojeli jsme přesně, právě zaznívalo první zvonění.

Syn nám koupil lóži. Pohled na jeviště byl pro mně plný dojmů a to i z hlediska mého současného hubnutí. Bylo plné nádherných lidí, pro které jako by neplatila zemská přitažlivost. Skoky , výskoky, piruety, zvedačky, tance na špiškách, neslyšné doskoky, lehké zvedačky a do toho všeho nádherná hudba. Všichni tanečníci působili tak křehce, ohební jak proutek, ale nohy a ruce byly svalnaté, krásné.

Při pohledu na ně jsem si slíbila, že přidám na cičení, abych k svalům získaným chůzí, přidala i posílené břišní svaly a také zpevněné svaly celého těla. Na angažmá v baletu už to sice nebude, ale pro lepší pocit to senu má. Že jo.