Posledního července 2007 jsem se já a moje milá maminka Jaruška vydaly na cestu autem do fakultní nemocnice Olomouc, kde jsem měla být hospotalizovaná na oční klinice.

Naplánovaly jsme si odjezd z domu už na půl sedmé, protože jsem věděla, že Jaruš je velmi nedochvilná a neodjede dříve než v sedm hodin. A stal se zázrak, odjely jsme už v 6,45 hod.

I když milá maminka cestu do Olomouce by měla znát a jezdí tam i docela často. Jako obvykle jsme zabloudily. Jaruš si plete pravou a levou stranu a v některých chvílích mi připadalo, že ten kdo by měl být hospitalizovaný na očním je J.K. A ne L.K.. Asi 5x jsme špatně odbočily po cestě do Olomouce a 10x v samotné Olomouci. Jaruška i když už několikrát ve fakultní nemocnici byla, tak si cestu jako obvykle nepamatovala. Ale i tak jsme po asi třech hodinách do nemocnice dorazily. Kdybych jela vlakem, tak bych tam byla za polovinu času i peněz. Některé nápady J.K. svědčí o bezmezné lásce k nejmladšímu potomkovi.

V této chvíli jsem zjistila, že jsem si nezabalila zubní pastu a kartáček. Tak jsme kolem nemocnice hledaly drogerii, či podobný obchod:-), jak člověk něco potřebuje zrovna se v těchto končinách nic podobného nenachází, ale našly jsme... I počet nočních úborů se mi zdál nedostatečný, ale Jaruš mi slíbila, že mi nějaký další přiveze, až mě příjdou navštívít. Hlavně, že jsem si omylem zabalila asi 15 párů fusek a 30 balíčků papírových kapesníků. A župan ten jsem si nezabalila vůbec. Má schopnost balení zavazadel je asi stejně velká , jak orientační smysl maminky:-).

Vydaly jsme se hledat oční a po trochu bloudění jsme ho našly a dostavily jsme se na ambulanci . Už tam o mě věděli a tak to šlo hladce.

Ale v této chvíli teprve začala zábava. Poznala jsem kouzelného člověka dr. Mlčáka( kdo ho zná ví proč se mu říká meditující mnich a nebo spící Buddha). I když Mlčák očekával,že mu přijede pacientka, které poleze nejméně jedno oko z hlavy a ono nic. Nejprve se mnou sepsal ty hrůzné hromady papírů a přečetl si všechny zprávy co jsme měla a zeptal se na to samé na co se mě už měsíc ptali všude... a pak se zeptal jestli vím, že tam budu hospitalizovaná. No pomyslela jsme si své a odpověděla, že to vím a proč bych tam z Ostravy asi jela.

Nejdříve si mě vyšetřil nerozkapanou a šilhání zkoušel jen na mě. Pak jsme šla na perimetr a byly mi rozkapány oči. Mlčák se mi díval do každého oka asi 10 min a protože měl rýmu, měl na ústech roušku a když mu spadla, tak se omlouval. A když měl umyté ruce nějakou šílenou dezinfekcí, tak mi slzely neskutečně oči. Kdyby mi dam dali lavór, nějaký ten litřík by nakapal. Poté nastalo nejzajímavější vyšetření dne, zkoušel na mě šilhání v rozkapání a protože si nebyl jistý jak to má vypadat, tak v tom angažoval přítomou sestru, která tam byla. I když ho milá sestra ujistila, že šilhá taky. A přesto nechtěl už angažovat další osoby, tak si musel vystačit sní. Největší sranda byla, když těmito místy procházel jiný očař a ten nevěřil vlastním očím. Pacientka tam sedí v klidu a dr. Mlčák tam prstíčkem zkouší šilhání na sestře. Poté jsem se neudržela a musela se smát. No trochu se ho to asi dotklo. Ještě před dchodem na oddělení mi radostně potěšil, že odpoledne je Velkaá vizita a tam se o mě všichni poradí.

Rozloučila jsem se s Jaruškou a odjela výtahem na oddělení č.13. Tam jsem se převlékla do slušivého nočního úboru a očekávala na pokoji č.6 vizitu( to jsem nevěděla, že mě za 4 dny přestěhují, asi jsem zlobila.). V 13.30 dorazilo dohromady cca 15 doktorů, což byla značná přesila, na oddělení bylo dohromady jen 7 pacientů. Všichni doktoři se dívali, co to mají za nový zjev :-). U mého lůžka se rozvinula debata, co se mnou. Nejdříve nahodili spousty odborných a odporných výrazů a nahlas přemýšleli co se mnou. A poté mi oznámili, že se mám dostavit na ošetřovnu. Tam se kromě Přednosty dívala většina přítomných lékařek do mých očí a na jednu jsme nahodila takový škleb, že už neměla odvahu( stejně si mě odchytila později) se podívat. Místní mladí lékaři se podívat nechtěli a určitě přemýšleli, co budou dělat doma.

A až do večera se už nic nestalo a večer jsem v klidu usnula, protože jsem nevěděla, co mě čeká.

Jak mě stíhal můj ošetřující lékař :-)

Po dobu své hospitalizace na oční klinice v Olomouci, jsem měla za ošetřujícího lékaře přiděleného MUDr. Petra Mlčáka.

To je ten kouzelný človíček, který zkoušelo šilhání i na přítomné zdravotní sestře. Už toto mě mělo varovat, že to nebude jen tak a že si smulým panem doktorem užiji. Pečlivosti s jakou vše dělal, mě měla varovat hned první den.

První den jsem ho poznala jen na ambulanci a ještě jsem neznala všechny jeho kvality. Ale už od druhého dne začalo být s panem doktorem veselo. Na všechno se důkladně zeptal a hlavně mě dostal hned ve středu 1.8. tím, že se studem ( ano bylo to tak) zeptal jestli mi můžou odebrat krev na

HIV. Nevadilo mi to, odebrala jsem se na pokoj a protože mě postihla jistá příhoda, tak jsem navštívila místa, kde i císař pán chodí sám. Když tam tak pěkně sedím, slyším přes dveře záchodu, jak se ptá mé spolupacientky, kde je paní magistra a Pavla mu podle pravdy odpověděla. Když jsme vylezla ze záchodu ještě s hajzlpapírem v ruce, co nevidím ? Mlčáka a hned mi říká jestli můžu jít na sesternu. Požádala jsem ho, že si musím něco odložit a pak příjdu.......

Od toho dne nebylo hodiny, kdy by Mlčák něco neřešil. Byl schopný mě najít snad všude i na komíně. Ani mi nedopřál chvíli klidu. Kolikrát jsem se vrátila na pokoj a než jsem se přikryla peřinou už tam zase strašil.

Nejhorší na tom je, že byl v nemocnici i ve dnech, kdy neměl službu. Mé spolupacientky mu začaly říkat stihoman. Našel mě všude a to na cizím pokoji, balkóně, záchodě, ale strašil mě i při obědě.

A jak skvělé věci dokázal vyplodit:-). Když jsem ve 22 hodin bloudila po chodbě, protože ostatní spali a on se mě ptal jestli chci prášek na spaní. Já ho ujistila, že to není nespavost, ale že chodím spát později, tak doporučil abych si četla( no byla jsem tam v době , kdy jsem viděla relativně hodně málo). Tak jsme mu to řekla a on se zase tak blbě omlouval....

Proč se mu říká meditující mnich a spící Buddha ? Protože je hrozně pomalý, pečlivý, ale ta pomalost a jeho projev je k uspání...

První týden mi jeho pečlivost všichni záviděli a pak mě litovali. Změna nastala, když měl v neděli službu, kontrola 7 pacientů mu trvala asi 3 hodiny. V sobotu u jiného mudra to bylo za půl hodiny odbyto. I sestra šílela, nějak nestíhali.

Pracuje v Olomouci dodnes :-)))

Jak jsme podstoupila všemiočekávanou lumbální punkci …..

Právě nastal tendlouho očekávaný den 13. srpna ( vyloženě šťastný to den),kdy jsem měla podstoupit lumbální punkci. Jak si myslíte, že mibylo ? Blbě, protože jsem věděla co mě čeká i když tlakovézkoušky jsem ještě nikdy nepodstoupila.

V 10 hodin měmilá sestra doprovodila na neurochirurgickou JIPku a tam měpřenechala vlastnímu osudu. Protože ještě neměli volnou postel,na které by lumbálku provedli, tak mě posadili na židli a naskytlse mi pohled na 4 pacienty jipky. Ti kteří byli při smyslech(předpokládám, že dva) nevěřícně hleděli, co tam ta osoba vproužkovaném pyžamu dělá.

Poté stěhovalipacienta na normální odděleni a tak mi přenesli židli na druhýkonec místnosti a poté zase přiváželi pacienta z operačníhosálu a tak mi sestry doporučily, abych si sedla před Jipku, ať měten pohled nedeprimuje( no ani nemohl, viděla jsem v té době úplnýprd) a že lumbálku provedou až budou mít volný prostor.

Tak jsem si tamasi 40 mimnut seděla a mezitím hledala záchod, který byl až odvě podlaží níž :-))).

Potom mě užkonečně zavolala mladá a milá sestra a řekla mi do jaké pozicisi mám lehnout a už konečně přišel mladý a snad nadějnýdoktor :-) a taky mi vysvětlil, co mi budou dělat a že to budetrvat nejméně 20 minut. V normálním životě je to jako nic, alev té chvíli to člověku příjde jako roky.

Což o to doktorbyl šikovný a trefil se napoprvé a odebral mi trochu méhovzácného moku. V normálném případě by lumbálka byla u konce.Jenomže teprve teď nastaly tlakové zkoušky, napumpoval do mě asi50ml fyziologického roztoku a měřili nějaké hodnoty na monitoru.Dobře míněné rady doktora i sestry mi přišly neuskutečnitelné.Což o to v klidu jsem ležela, ale usnout se mi nějak nepodařilo,asi nejsem správný pacient....5 minut před koncem mě už brnělynohy a byla jsem potěšená že to bude trvat už jen 5 minutek. Ačjsem založením optimista, ale pro doktora je to už jen 5 min. Apro pacienta proboha ještě 5 minut... Vydržela jsme to a chybělomálo, abych se stala masovým vrahem očařů, kteří ty zkouškychtěli.

Po skončení jsmeměla zůstat ležet na zádech a čekat až mě odveze sanita zpětna oční. A tak jsem čekala a čekala, až jsem se asi po hodinědočkala. Byla jsem odvezená sanitou, co pamatovala i FrantuProcházku :-) a pacientům na očním se naskytl pohled napološílenou magistru. Tohle ještě asi neviděli, dívali se na měkaždý svým zalepeným očičkem :-))). Udělala jsem divadlo svýmtřem spolupacientkám z oddělení, které se bavily historkami zneurochirurgické jipky :-). A jak mě pořád stěhovali.

Lumbálku jsem přežila, ale nudou se mohla ukousat, protože jsem byla na pokojisama, i když na ostatních pokojích byli lidi po třech. Kdo mězná ví proč :-))))