Zase jsme byli jednou nakupovat.

Hned na začátku jsem se odtrhla od manžela a vyrazila sprintem k chlaďáku. Zpět k vozíku jsem se vrátila se třemi krabicemi v náručí.

"Á, mlíčko pro kočičku!" usmál se chápavě muž a opatrně uložil můj náklad mezi svou zeleninu.

Dalšíí větší zastávka byla u pultu s lahůdkami.

"Prosila bych do kelímku dva tyhle slanečky," vyslovila jsem své přání. "Vlastně ne, dejte mi radši tři," opravila jsem se vzápětí.

"To si kočička smlsne!" podotkl manžel.

V očích prodavačky se objevil děs hodný týraného zvířete. "A nebude to pro kočičku moc slané?!"

"Pro tuhle ne," objal mě muž láskyplně v pase a přivinul mě k sobě.

Prodavačce se viditelně ulevilo.

Těsně před pokladnami zabočil můj manžel náhle k regálu s luštěninami a vylovil dva balíčky velkozrnné čočky.

Teprve pak definitivně zamířil k pokladnám a přitom si potichu prozpěvoval:

"Já mám doma kočku, kočku, kočku,

já jí vařím čočku, čočku, čočku

k snídani!"

Tak doufám, že mi zítra ráno tu čočkovu polévku skutečně  udělá!