Chůze je prý nejzdravější pohyb. Něco na tom asi bude...

Včera - tedy podle data koukám, že to bylo už předevčírem - mi luplo v zádech, když jsem se pokusila ze země sebrat ponožku, co mi upadla. Že mě chytne krční páteř, záda mezi lopatkami nebo bederní oblast, na to už jsem si zvykla, ale v kříži mě to vzalo poprvé. Navíc to byla pěkná otrava, protože ve všech ostatních případech mě páteř při sezení nebolí, tudíž u počítače o ní ani nevím. Že jsem se teď nemohla pořádně ohnout, abych se obula, vzal čert, protože když já vytáhnu paty z domu, to aby vyvěsili vlajkoslávu. Jenže ty obratle, potvory jedny ještě větší, než jsem já, o sobě dávaly vědět i před monitorem. No řekněte, co má ajťák ze života, když si ani ke svému milovanému počítači nemůže pořádně dřepnout, aby si přátelům na STOBu postěžoval, co ho postihlo?

Úterý jsem v práci nějak překlepala. Sezení moc nebylo, většinou jsem někde popocházela, chodila po schodech do patra a zase dolů, postávala u kolegů nebo u tiskárny. Naštěstí mi žádný papír neupadl, abych se pro něj musela shýbat, jako ráno pro tu zatracenou fusekli, která to všechno způsobila.

Noc za moc nestála a ráno se mi nevstávalo dobře. Vlastně - ne že by se mi někdy ráno vstávalo dobře. Takže oprava - ráno se mi vstávalo ještě hůř než obvykle.

Nicméně měla jsem naplánovánu návštěvu úřadu, protože hledat státního úředníka na jeho pracovišti jindy než ve středu je skoro totéž, jako kdyby se mně někdo pokoušel dovolat před devátou ráno. Záda v autobuse sice trochu protestovala, ale cesta naštěstí nebyla příliš dlouhá.

Zdárně jsem vyřídila, co jsem potřebovala. A pak jsem se rozhodla, že se půjdu podívat za mámou. Na vzdálenost je to asi tři nebo čtyři stanice autobusem, jenže: on jezdí tak blbě a takovou trasou, že by to bylo s přestupem a čekáním, a ještě bych si ani moc cesty neušetřila, protože napřed bych musela dojít na stanici a pak zase od stanice... Prostě vzala jsem to pěšky nejkratší cestou po úhlopříčce a zavzpomínala si na studentská léta, kdy jsem tudy chodívala celkem pravidelně. Kroky nevím, ale myslím, že to bylo dál než na volby.

I to sluníčko jako by mě chtělo pochválit za mou aktivitu. Když jsem vycházela, spadly na mě dvě sněhové vločky. Na konci cesty jsem musela před těmi paprsky, prosvítjícími skrze mraky, mhouřit oči.

A závěr? Ještě když jsem od mámy odcházela, měla jsem problémy se zapnutím zipu na kozačkách. A teď? Sedím u počítače a nebýt vašeho počítání kroků, tak ani na svou procházku a páteř nevzpomenu. Zkusila jsem udělat i předklon - a dobrý!

Až zas někdo bude tvrdit, že na záda bolavá od páteře je nejlepší procházka, budu vehementně přitakávat.