Po minulém velikonočním výletu se mi v hlavě rýsoval název pro reportáž z výletu budoucího: Tři baby na toulkách (o autu nemluvě). Jenže na náš prvomájový výšlap jsme se poněkud rozmnožili – dokonce i o pořádného chlapa  – a tak jsem pro nadpis musela sáhnout k ryze českému klasikovi.

Trasa naučné stezky Jeřáb, kterou pro tentokrát Jiřinka naplánovala,  má start v Hradčanech na okraji Ralska a vede územím tamního bývalého vojenského prostoru.

Úvodní tabule nás informuje o tom, co nás čeká a nemine. Podobných zastavení na okruhu dlouhém 3,5 km potkáme prý ještě sedm. Stezka byla vybudována státním podnikem Vojenské lesy a statky a slavnostně otevřena před deseti lety (konkrétně v dubnu 2008).

První dokumentární snímek – zleva Jiřinka, Kristýnka, Pavel a Stáňa.

Přírodní krásy však začínají, ještě než stačíme vyjít z obce. Tento nádherný koberec  fialovomodré tařičky se proplazil pod plotem až ven na zídku pod ním.

A tady máme dva lichokopytníkové krasavce z říše živočišné. Radost pohledět.

Brzy nás cesta zavádí do lesa s nezbytnými turistickými rozcestníky. Tenhle je z Kraví rokle.

Naučná stezka je udělána opravdu nápaditě. U každého stanoviště je nejen informační tabule, ale i nějaká atrakce v podobě zajímavých hejblátek. Zde například jsme si na otočných tabulkách mohli vyzkoušet znalost některých našich léčivek.

Další zastávka je zaměřena geologicky.

A nedaleko se setkáváme s jedním z výtvorů pískovcových Hradčanských stěn in natura.

Projít skalním bludištěm není jen tak. Pomůžete spolu s Kristýnkou najít cestu jeřábovi...

... až ke skalní bráně?

Sluníčko svítí a pěkně hřeje, jak dokazuje "profilová" fotka, na níž už skoro všichni odložili svršky a zůstali jen v krátkém rukávu.

A když se k tomu přidá svěží jarní zeleň, určitě nám náš zážitek začnou závidět všichni, kdo z nějakého důvodu museli zůstat doma nebo slavili prvního máje prací pod umělým osvětlením.

Sluníčko a jarní mámení zřejmě vylákaly zvířátka a ptáčky z jejich pelíšků a hnízdeček a ti teď chudáci netrefí domů. Musíme jim poradit, kde kdo bydlí.

Informační tabule se sice věnuje borovicím, ...

... ale ty jsou tak obrovité, že se nevejdou do záběru ani spojenými silámi dvou fotografů.

Zato takový malý smrček se svým necelým metrem a půl na obrázek vejde od nejspodnějších větví, sahajících na zem, ař po vrcholovou špičku.

Jsme v lese, takže stromy nás neopouštějí – ani na dalším stanovišti.

Zkuste určit nějaké dřeviny podle obrázků. Kolik jich poznáte?

A pokud si nejste jisti, tady máte rubové strany s rozluštěním.

Pohodlná cesta sypaná pískem jako v nějakém zámeckém parku nás mezi stromy vede dál a dál...

... až na paseku, ...

kde je další zastávka naučné stezky a hlavně velmi příhodné vybavení lákající k posezení a malé svačince, jejíž čas právě tak akorát nastal.

Po občerstvení a doplnění energetických zásob rychle vyrážíme k další postupové metě. Scenérie je divočejší a písku z okolních skal na cestě víc a víc, až se člověk do něj boří jako někde na pláži. Občas do toho nějaký kámen nebo vyčnívající kořen – dost pastí pro berle i mou poloslepou osobu. A tak se řadíme jako husy pěkně za sebou a jdeme po pevnějším okraji.

Všichni se zodpovědně vystřídali v roli perfektně vycvičeného a ohleduplného slepeckého psa, a tak zanedlouho bez nehody docházíme ke koutku věnovanému kvetoucím kráskám.

Sluníčko svítí, ptáčkové zpívají...

... a tady je máme. Ptačí říše má v okolí Ralska početné a různorodé obyvatelstvo. Však po jednom ohroženém zástupci – jeřábu popelavém – dostala své jméno i celá naučná stezka.

Jsou krásní. Ještě že je tu máme takhle pěkně na statických obrázcích. Protože zahlédnout je v pohybu v jejich přirozeném prostředí skryté v korunách stromů je nad moje síly – a obávám se, že i nad síly ostatních, byť mají zrak mnohem ostřejší než já.

Další várka, tentokrát jako vzpomínka na úseky, které jsme již prošli.

A jako poslední živoucí exemplář – zástupce rodiny Stehlíků zcela vpravo.

Po okřídlencích se se seznamujeme i s představiteli savců. Přiznám se, některé bych raději i nadále potkávala jen na obrázku nebo za bytelným plotem.

Nastává poslední etapa. Co jsme vyšplhali nahoru, musíme sejít i dolů. S kopce to jde rychleji, jen musíme dávat pozor, aby to nebylo příliš rychle.

Vzájemná spolupráce všech, s různým hendikepem i bez něj, je bezvadná, být to novinový článek do socialistického tisku, použila bych označení příkladná. Žádná událost pro úrazovou pojišťovnu se nekonala – a cíl už je bezpečně na dohled!

Po chviličce stojíme u posledního zastavení a Stáňa v tričku se svou vizitkou, aby si ji nikdo nespletl s někým jiným, ukazuje cosi na mapě.

Pár kroků zbývá k parkovišti s infocentrem, ale naše výprava zdaleka nekončí.

Hned za zády máme mocné lákadlo pro Táňu – nepřipojíš se k nám příště?

Namířeno máme do místního zookoutku pro hendikepovaná zvířata, ten je bohužel zavřený. Tak jen ilustrační obrázky z předchozí trasy, s jakými tvory bychom se zde teoreticky mohli potkat.

A vida - skrz plot dokonce jednoho z nich vidíme naživo. Tento čtyřnožec, i když má divokost ve svém jméně, se nijak divoce netváří.

Zato tento domácí čtyřnožec na naší straně plotu dělá svému jménu čest a chová se naprosto krotce.

Nejzazším bodem je šerifova úřadovna...

... s krásným stylovým plotem z koňských podkov.

Vracíme se k autu, nakládáme, a protože chvályhodný výkon zaslouží nějakou tu odměnu, míříme do Ráje zmrzliny do Stráže pod Ralskem.

Z těch barev a dobrot až oči přecházejí.  Dělají tu na 300 druhů zmrzlin, dnes podle Jiřinčina odhadu jich měli v nabídce asi 70. Nejvíc jde na odbyt švestková v kombinaci s makovou, dále různé typy ořechové, a ani ovocné nezůstávají bez povšimnutí. Dvě prodavačky se mají co ohánět. Když jsme přišli, byla fronta jen ke dveřím.  Když jsme odcházeli, protáhla se až daleko ven.

Cestou ze Stráže se kratičce zastavujeme na náměstí s mariánským morovým sloupem z roku 1721, k němuž byly postupně přidány další barokní sochy světců.

Poslední naše zastávka na cestě za poznáváním přírodních, kulturních i gastronomických zajímavostí je Průrva Ploučnice, zvaná též Pekelný jícen či Čertova díra. Jedná se o umělý vodní tunel vykopaný ručně krumpáči patrně v 16. století, který měl sloužit k pohánění hamru. Díra má v průměru necelé čtyři metry a celková prokopaná délka je více než 50 metrů. Úctyhodné dílo. Přiznám se, že já bych to dělat nechtěla.

I tato krásná scenérie se těšila zájmu návštěvníků. Tento snímek jsem nazvala Tucet nohou.

Loučíme se s přírodními krásami naší vlasti. František Škroup a Josef Kajetán Tyl měli pravdu: V sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled. Za sebou necháváme vody na lučinách, viděli jsme bory na pískovcových skalnách... Vlastně jsme tak za pár hodin zhlédli všechno to, co se stalo inspirací pro vznik naší hymny.

Závěrečný pohled na naše auta a balení. Pak už nás čekala jen cesta domů.

Ale vlastně ještě jeden obrázek pro vás mám. Už vidím zase ty dotazy: "A kde jsi ty, Macatice?" Tak tady mě máte v celé mé stínové plnosti.  Důkaz toho, jak překrásné počasí jsme měli.

Další nádherný výlet za námi. A co příště? Kdo se přidá? Třeba jednoho dne budu psát o Stehlíkové jedenáctce.