Na červnovém STOBáckém výletu Jiřinka zavedla naše kroky nejprve do bioparku Štít Klamoš, jehož obyvatele jsem představila v příznačně nazvaném blogu Hic sunt leones, protože lvi a jiné kočkovité šelmy jsou největší chloubou tohoto chovného zařízení.

Dalším naším cílem byly Kladruby nad Labem se světoznámým hřebčínem, a tak nikoho jistě neudiví, že v druhé půlce fotoreportáže bude kůň skloňován ve všech pádech.

První kůň nás přivítal hned v předsálí pokladny místního infocentra, kde jsme si zakoupili vstupenky do zámku. Jeho prohlídka byla naplánována až ve dvě, měli jsme  tedy víc než hodinu čas projít se po okolí a podél pastvin.

Před výšlapem do terénu si dámská část naší skupiny ještě trochu odpočinula a uspořádala zavazadla.

Pavel zatím studoval, co nás čeká a nemine. Hřebčín v Kladrubech je nejstarším velkým hřebčínem na světě. Jeho základy položil císař Maxmilián II., Rudolf II. mu potom roku 1579 udělil statut císařského dvorního hřebčína. V majetku císařské rodiny zůstal až do zániku monarchie v roce 1918.

Tady už byli všichni pohromadě a svorně hleděli...

... na náš světový unikát – první živoucí kulturní památku, kterou se v roce 1995 starokladrubský kůň stal. Národní kulturní památkou se pak stalo v roce 2002 tzv. kmenové stádo společně s kladrubským hřebčínem. A letos v lednu byly předány nominační dokumenty k zápisu kladrubského hřebčína na seznam UNESCO jako kulturní dědictví lidstva. Řízení však potrvá několik let.

Jeden výstavní kus nám ukázkově zapózoval. Starokladrubský kůň se řadí do tzv. barokních plemen. Je to mohutný kočárový kůň určený k ceremoniální a reprezentativní službě. Dosud se za těmito účely chová u panovnických dvorů v Dánsku a Švédsku. Dříve byl pro svou vytrvalost, sílu a pracovitost často využíván v zemědělství, dnes se uplatňuje v drezurním ježdění, stejně tak v ježdění či zápřahu ve volném čase, a velmi dobře se mu daří v soutěžích spřežení.

Zajímavostí je, že bílým kladrubským klisnám se rodí tmavá hříbata, podobně jako u jejich nejbližšího příbuzného lipicána. Svou krásnou bílou barvu získají obvykle až mezi 5. a 7. rokem života, někteří dokonce později. Starokladrubské plemeno se vyznačuje pozdním dospíváním a velkou dlouhověkostí - až 30 let.

O kus vedle na nás čekali další bělouši, kteří si o laskání přímo říkali.

Oba koně byli velmi přátelští. Však také kladrubské plemeno je známo svou klidnou a nesmírně vyrovnanou povahou. Pro tyto vlastnosti, spolehlivost a dobrou ovladatelnost se skvěle hodí k hipoterapii.

V ohradě naproti se už nedočkavě dožadovali naší pozornosti další dva krasavci, ...

... k nimž se po chvilce přidal třetí, jako by chtěl připomenout, že původně byli starokladrubští koně chováni v různých barevných variantách, teprve od konce 18. století už pouze v barvě bílé a černé – bílí v Kladrubech, černé stádo ve Slatiňanech.

Čas se nachýlil, a tak jsme se vydali zpátky na náměstí a k zámku.

Těsně před cílem nás předjel kočár tažený – hádejte kým!

Pak jsme ještě pár minut čekali na průvodce, aby nás zavedl do zámku, jehož expozice je věnovaná především...

... Františku Josefu I. a...

... Alžbětě Bavorské, řečené Sissi. Na portrétech jsou oba vyobrazeni v mladém věku.

První velkou zámeckou místností byla jídelna s hodovním stolem.

Na ni navazovala přípravna jídla s ukázkou pěkného porcelánu.

Pracovna císařovny Sissi byla zařízena sice pohodlně, avšak nijak luxusně.

I její ložnice působila celkem prostě, snad až na ten baldachýn.

Toto je pracovna císařovniny komorné.

Konvice na vitríně sloužila k podávání čokolády, kterou prý císařovna měla velmi ráda. Jak vidno, ani pravidelná konzumace této pochoutky se na její štíhlé linii negativně neprojevila, Sissi podle průvodce vážila 56 kg. Mnohé z nás jí teď asi budou závidět.

Kůň jako výzdoba nechyběl ani v knihovně na pracovním stole.

Ložnice císaře Františka Josefa I. je téměř spartánská, ...

... ale společenský salonek je vybaven hezky a pohodlně.

A protože jsme v Kladrubech, nechybí nějaký ten kůň ani v této místnosti.

Teď si určitě myslíte, že fotografovi uteklo nějaké zvíře ze záběru. Ne, při pohledu z okna v zámeckém parku opravdu žádný kůň nebyl.

Poslední štací prohlídky byl kostel, který k zámecké budově těsně přiléhá.

A tady už kráčíme k východu z nádvoří a loučíme se s Kladruby i jejich bělouši.

Vlastně – přece vás nezklamu! Další Macaticin autoportrét, tentokrát ve zpětném zrcátku.

Pak už jsme opravdu práskli do koní pod kapotou a vyrazili k domovu. Další skvělý výlet, skvělé zážitky a setkání e skvělými lidičkami za námi.

A Jiřinka už plánuje další. Kdo se přidá?