Dnes jsem byla na návštěvě u Jiřinky a vzala jsem s sebou foťáček, neurvale probuzený z tvrdého zimního spánku a následně zcela dobitý. A s vygumovanou pamětí. To vše za účelem ověření jeho funkčnosti před březnovými Šlápotami, ale hlavně proto, že se strhla hotová lavina škemrání o fotku nejnovějšího Jiřinčina mazlíčka.

Jenže to vůbec nebylo tak jednoduché. Počítala jsem, podle zkušenosti ze včerejška, že v pět hodin bude ještě krásně světlo a já ho zachytím v záři zapadajícího slunce. Starou belu, odpoledne se zatáhlo, skoro jako by mělo začít pršet, a ač jsem se k Jiřince dostavila dokonce pár minut před plánovaným příchodem, už se začínalo smrákat.

Jako první tedy přišli při portrétování na řadu mazlíčci nejlépe nasvícení, kteří navíc nepobíhali po celém bytě, neutíkali z vymezeného prostoru a můj zájem snášeli mlčky. Zřejmě si byli vědomi své maličkosti a usoudili, že tak velkému kormoránovi rybožravému asi nebudou stát za námahu s pokusem ulovit je.

Tyhle kousky už by možná jako jednohubky byly přijatelné, ale jednak na stole byla připravena lákavější alternativa a jednak jsem za svými zády vnímala dvojici jiných Jiřinčiných mazlíčkú, velmi ostražitých, s velmi ostrými zuby, připravených bleskurychle zasáhnout, kdyby snad jejich panička utrpěla nějakou újmu. A v neposlední řadě – tohle bych Jiřince přece nemohla udělat! Ke komu bych pak chodila na kafe a kdo by mě vozil z Prahy na setkání Šlápot?

Raději jsem se od pokušení vzdálila a vyfotila ještě akvárko jako celek.

A tady už je první psí miláček, babča Dara.

Nebezpečí paničce ani jejím rybičkám už zjevně nehrozilo, a tak po perné práci zalehla k zaslouženému odpočinku.

Mladší psí dáma Betynka se mezitím usadila na kanapi.

Přátelský výraz ani něžné jméno nic nevypovídají o tom, že se jedná o specialistu obranáře, jak dokládá množství pohárů nasbíraných v různých soutěžích.

Zdá se, že ty ale Betynku pravůbec nezajímají. Jedeš, Bet, to žrádýlko na stole je moje, abys věděla! Nedám! Ale když budeš hodná, dostaneš piškotek.

A tady jsou obě psí holky pohromadě, aby zapózovaly paparazzimu...

Stačí však, aby promluvila panička, a rázem věnují plnou pozornost jí.

Od podlahy zvedněme oči k oknu. Na jeho parapetu se skví barevná záplava orchidejí.

Ani druhá půlka okna není prázdná.

Nádherné květy je třeba si prohlídnout i zblízka.

A tahle kytička je první dárek Jiřince ode mě.

Konečně přichází to, nač všichni netrpělivě čekáte.

Plyšová zelená řasokoule...

Mazlivá kytička si hoví v maličkém kulatém akvárku vystlaném sněhobílými kamínky.

Má jen několik centimetrů v průměru, jak dokládá porovnání s počítačovou myší.

Chlupatá kulička opravdu láká k pomazlení. Věřím, že u Jiřinky se jí bude dařit velice dobře.