V neděli odpoledne jsme si s manželovými rodiči vyšli na kraťounkou miniprocházku k Vltavě.

Lodě u řeky nejsou nic neobvyklého. Pro mě dobrý objekt k trénování fotoreportáží. Jsou velké, dobře viditelné, a když jsou zakotvené, dokonce se ani nehýbou.

Vodní ptactvo už je tvrdší oříšek, rackové, kachny i labutě si poletují a plavou, jak se jim zachce.

Nakonec připlula ke břehu i lyska.

Nutriční hodnotu, slíbenou v titulku blogu, dodala této procházce více než desetihlavá kolonie vodních hlodavců. Krmení nutrií syrovou mrkví (jak stylové právě pro výzvu tohoto týdne) jen nutriční hodnotu umocňuje a je největší atrakcí těchto procházek podél podolského nábřeží.

Nutrie se tu vyskytují ve dvou barevných variantách.

Tmavě hnědé.

A světlé do zrzava.

Nastavila jsem na foťáku zvětšení pro detail.

Vtom se jako blesk zjevil další prvek slíbený v titulku blogu – Betyna. Ale ne Jiřinčin mazlíček, jen jeho jmenovkyně. Nějakým zázrakem se mi ji podařilo dostat do záběru zaostřeného ještě na detail.

Nutrie se nenechaly pobíhající fenkou nijak zneklidnit a dál se vesele krmily. Betyna se k nim hned pustila, že se s nimi skamarádí zblízka, ale ostrý povel paničky ji okamžitě otočil zpět – pro pochvalu a pro balonek.

Jenže vltavské břehy jsou zde poměrně příkré. A tak se stalo, co se stát muselo. Míček se naštěstí zachytil hned u břehu. Jenže Betyně se pro něj dolů jaksi nechtělo. A tak musela nastoupit panička v ruce s vodítkem, jištěným seshora manželem. Tahle obětavost Betynu povzbudila natolik, že sešla dolů dávat paničce záchranu, kdyby ji potřebovala. Míček byl šťastně vyloven a vynesen zpět nahoru na cestičku.
Betyna celou akci zřejmě považovala za báječnou bžundu, takže když se celá trojice vzdálila asi o dvacet metrů, zaslechli jsme ženský výkřik: "Betyno, ty zvíře, já tě zabiju!" A obě dámy, lidská i psí svorně hleděly z okraje srázu do vody, zatímco mužský doprovod se krok za nimi uprostřed cesty nepokrytě pochechtával.

Nutrie jsou dobří plavci, však se jim taky ne nadarmo přezdívá vodní myši, ale aportování balonku jejich hobby není.

To spíš, jakmile zjistí, že se na břehu objevil nový potenciální zdroj potravy, hned se z vody drápou nahoru.

Jsou ochotné si vzít sousto prakticky z ruky. Ekologové to nevidí rádi a považují nutrie za pohromu, protože se jedná o invazivní jihoamerický druh, který devastuje břehy a likviduje pobřežní porosty.

Některé jsou tak oprsklé, že se tlapkami sápou vzhůru po noze a žebrají jako nevychovaný pes. Inu – ondatra či nutrie, kam se člověk ukryje...?

No přece – viz https://www.youtube.com/watch?v=HfouxjazDiI