Horo, horo, zelená jsi!
Od Prahy tak vzdálená jsi.
Vzdálená jsi, na Moravu
vyrazíme hned po ránu.
 

K Žďáru na cestu se dáme,
potkáme tam dobré známé.
S nimi mnohé potěšení
pro nás bude k nalezení!

Z Prahy jsme vyrazily Jiřinčiným autem ve třech. Dokonce jsem ani nepřišla na místo srazu jako poslední. Znalá místní topologie jsem vystřelila z prvního vagonu metra a pak po schodech ven, jen jsem se letmo ohlédla, jestli neuvidím vystupovat i Stáňu. Neviděla jsem, tak daleko moje oči nedohlédly. Stáně to tedy přes celé nástupiště trvalo s holemi o minutu a půl déle než mně.

Jízda byla po okreskách příjemná a bezproblémová. Jedna malá uzavírka, kterou bylo nutno objet, a jedno krátké čekání v „úzkém hrdle“ se nedalo se zácpami na D1 srovnávat. Se Stáňou jsme celou cestu klábosily a chudinku Jiřinku jsme ani nepustily ke slovu. Před desátou jsme už byly ve Žďáru nad Sázavou, kde u zámku již čekali první účastníci výletu, a další dorazili chvilku po nás.

Meteorologové předpovídali sníh. I bez něj působí snímek dostatečně bíle a mrazivě.

Za rohem kvetoucí narcisky však dokazovaly, že jaro už opravdu nastalo nejen podle kalendáře. Během dne nám nesněžilo ani nepršelo, dokonce občas skrze mraky prosvítalo sluníčko. Na koupání to sice nebylo, jistě ani pro Táňu, ale pro výlet bylo počasí nad všechna očekávání skvělé.

Když jsme od záhonu zvedli pohled výš, mohli jsme na kopci spatřit hlavní cíl naší cesty – poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, jedno z nejznámějších děl architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela.

Vyrazili jsme k němu v celkovém počtu deseti osob, teple oblečení, svižným krokem a v dobré náladě. Ostatně, to poslední na Šlápotách zatím nikdy nechybělo. To první jsem na minulém výletě do Kutné Hory trochu podcenila. Tentokrát jsem nic nezanedbala a vzala jsem si pod kalhoty dlouhé podkolenky a do kapsy teplejší kapesník.

Čekal nás schodovýšlap hodný Táni. Jistě by se jí zamlouval, škoda, že s námi nebyla..

Jako fyzicky zdatní jedinci jsme byli nahoře cobydup. Ani jsme se nezadýchali.

Odměnou nám byl krásný výhled na Žďár, zejména na bývalý cisterciácký klášter, nynější zámek, a přilehlý rybník Konvent.

Při pohledu na svah, co jsme vystoupali, není divu, že dřívější název tohoto vršku byl Strmá hora. Své současné jméno totiž dostal až se stavbou kostela na počest Jana Nepomuckého podle Zelené hory u Nepomuku, odkud světec pocházel a odkud také do zdejšího kláštera v roce 1252 přišli první mniši.

Posledních pár schodů a mohli jsme vejít branou dovnitř areálu, který byl roku 1994 zapsán na Seznam světových kulturních a přírodních památek UNESCO. Od srpna 2014 je objekt ve správě církve.

.

Obloukem arkády za vstupní branou jsme si mohli poprvé zblízka prohlédnout budovu kostela jako celek.  Patří k nejvýznamnějším stavbám barokní gotiky. Spojuje v sobě barokní a gotické prvky, čímž odkazuje na dobu, v níž žil, působil a byl umučen Jan Nepomucký.

Prošli jsme půlkruhem ambitů na opačnou stranu a u kostela uvnitř areálu se Jiřinka ujala své tradiční role zasvěcené průvodkyně. Zde jí s dalšími informacemi zdárně sekundovala Stáňa.

Iniciátorem stavby poutního kostela byl žďárský opat Václav Vejmluva, velký ctitel sv. Jana Nepomuckého. Stavba započala v roce 1720 a probíhala na jeho náklad. Chrám byl vysvěcen v září roku 1722.

Konstrukce kostela vychází v půdorysu z tvaru pěticípé hvězdy. Číslo pět se v architektonickém návrhu celého areálu neustále opakuje a odkazuje na pět hvězd, které se podle legendy zjevily nad tělem mrtvého světce Jana Nepomuckého a které se staly jeho symbolem. Po obvodu kostela se tak střídá pět hrotitých kaplí s trojúhelníkovým půdorysem a pět kaplí oválných.

Areál lemuje prstenec ambitů, jehož tvar rovněž koresponduje s číslem pět. Je tvořen deseti úseky arkád, jež jsou prostřídány pěti pětiúhelnými kaplemi a pěti branami.

Nedaleko areálu se nachází hřbitov. Dnes se na něm již nepohřbívá a byl sem nedávno přesunut ze sousedství kostela, aby vnitřní prostor ambitů získal původní barokní podobu. V roce 1784 se totiž na poutní kostel rozšířil požár, který zachvátil nedaleký klášter a nedlouho po němž byl klášter zrušen. Oheň zcela zničil střechu kostela, péčí místních obyvatel se však podařilo objekt provizorně zastřešit. Obnova kostela ale byla zemskou správou povolena za podmínky, že kostel bude sloužit jako pohřební, proto byl koncem 18. století v areálu zřízen hřbitov.

Co jsme vystoupali nahoru, museli jsme zase sejít dolů. Pustili jsme se po svahu cestou a místy i necestou k rybníku Konvent.

Kochali jsme se pohledem na odraz zámku na vodní hladině.

A také jsme se se zalíbením ohlíželi zpět na Santiniho skvost. To do nedávna nebylo možné. I když v době vzniku kostela byla Zelená hora jen travnatým návrším, asi v polovině 19. století byla zalesněna a postupně zarostla vysokými borovicemi. Teprve zhruba před deseti lety byly stromy vykáceny, aby na poutní kostel bylo tak jako původně vidět ze všech stran i z velké dálky.

Vydali jsme se po dřevěném chodníčku, z něhož vybíhaly krátké odbočky k vyhlídkám a stanovištím naučné stezky.

Zámek jsme tak mohli vidět z různých úhlů pohledu, jak jsme ho postupně obcházeli.

A na mokřadních loukách v okolí rybníka se začínala objevovat i první rašelinná jezírka. Oblast údolní nivy, která je domovem mnoha chráněných a ohrožených druhů živočichů i rostlin, byla zařazena mezi evropské významné lokality.

Cesta nás vedla okrajem lesa.

Meandry chodníčků provázely...

... meandry vodního toku...

... lemovaného dalšími rašelinovými jezírky. V nepřehledném terénu jsem v dokumentaristickém nadšení občas ztrácela své společníky z dohledu, naštěstí Stániny klapající hole mě ujišťovaly, že nejsou daleko.

Obešli jsme skoro celý rybník Konvent a naskytl se nám pohled na Zelenou horu z jeho druhého břehu.

A také na zámek.

Návrat do civilizace byl ve znamení aut. Tomuhle pomaličku jedoucímu na okrajové silničce jsme ještě byli schopni uhnout, když jsme se však pokusili přejít hlavní dopravní tepnu, všichni řidiči raději zastavili.

Role vrchní navigátorky se v tuto chvíli ujala Eva, která nás zavedla k tzv. Dolnímu hřbitovu, jedné z prvních staveb, co Santini pro zdejší klášter na počátku 18. století realizoval. Byl zavřený, takže jsme dovnitř mohli nahlédnout jen skrze mřížovaný vchod.

Původně byl hřbitov tvořen trojicí kaplí, z nichž jedna byla současně i vstupní branou. Kaple byly postaveny na vrcholech rovnostranného trojúhelníka, symbolizujících Svatou trojici, a pospojovány obloukovitými vnějšími zdmi. Později, při potřebě hřbitov rozšířit, byla zeď proti vchodové kapli zbourána, o kus dál postavena nová čtvrtá kaple stejného vzhledu jako ostatní a ta pospojována se sousedními novou obloukovitou zdí. V současné době hřbitov k pohřbívání již neslouží a vzniklo zde lapidárium.

Prošli jsme kolem obdoby atrakcí za Jiřinčiným domem a Eva nám slíbila další zajímavé místo nedaleko Pilské nádrže.

Tím byl hraniční kámen na pomezí Čech a Moravy se sousoším zpodobňujícím heraldická zvířata obou zemí. Skulptura je dílem Michala Olšiaka, který ozdobil okolí Žďáru, svého rodiště, více svými výtvory.

Betonový lev si hlídá českou stranu.

Orlice svým zrakem střeží moravské území.

Pískovcový hraniční kámen je pouze symbolický, přímo na historické zemské hranici Čech a Moravy se nenachází. Vyfotila jsem pouze českou stranu, moravská byla proti slunci a navíc jí u paty rostlo jakési nízké křoví.

Evou jsme byli odměněni mramorovanou bábovkou podle STOBího receptu. Bábovka byla tak dobrá a já tak hladová, že ve mně zmizela dřív, než jsem si uvědomila, že bych ji mohla zvěčnit na památku budoucím generacím. Tak tady máte aspoň její autorku.

Po cyklostezce jsme se vydali dál po trase naučné stezky, i když to bylo vlastně proti jejímu proudu.

Odmítli jsme nabídku elektrokol, i když Stáňa při vzpomínce na svůj nyní opuštěný rotoped na verandě musela zatlačit slzu v oku, a povzbuzováni Evou jsme šlapali dál pěšky pěkně po svých.

Tato zastávka naučné stezky upozorňovala na další dílo architekta Santiniho. Tentokrát se jedná o stavbu ryze světskou, rozsáhlý hospodářský dvůr z roku 1722, nazývaný Lyra podle svého zvláštního tvaru s esovitě prohnutými bočními křídly.

Čekal nás poslední úsek naučné stezky podél Bránského rybníka. Průhledy mezi stromy jsme mohli vidět typickou siluetu poutního místa na Zelené hoře.

A samozřejmě i zámek, neboť Bránský rybník dostal své jméno právě proto, že vznikl před branou nově založeného kláštera.

Přešli jsme přes hráz se stavidlem.

A za chviličku už jsme okukovali kamenný barokní most přes Stržský potok mezi Konventním a Bránským rybníkem. Inspirací k výzdobě mostu osmi barokními sochami světců se stal v roce 1761 pražský Karlův most. Originály zrestaurovaných soch jsou dnes umístěny v lapidáriu na Dolním hřbitově.

K zámku už to bylo, co by kamenem z mostu dohodil. Areál byl v roce 1991 v restituci vrácen hraběcí rodině Kinských, jejíž členové zde i často pobývají.

Chviličku zbývajícího času jsme věnovali prohlídce druhého nádvoří. Jeho dominantou je konventní kostel – bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše. Počátky kostela sahají do 13. století, do doby těsně po vzniku cisterciáckého kláštera.

Levou stranu nádvoří ohraničuje prelatura. Její vstupní křídlo je připisováno nám již dobře známému Santinimu.

Poslední pohled patřil interiéru trojlodní baziliky, do níž jsme nahlédli. Jedná se o původně gotický kostel, který byl Janem Blažejem Santinim-Aichelem barokně přestavěn.

Bránou s kovanou mříží jsme vyšli ven...

... a děvčata znalá zdejšího místopisu neomylně zamířila do protější kavárny.

A tohle už je tradiční závěr našich výletů – družná zábava nad dobrou kávou všeho druhu, případně s nějakým tím zákuskem. Tentokrát byl stůl jako předzvěst blížících se Velikonoc navíc zkrášlen barevnými marcipánovými figurkami, kterými jsme s Jiřinkou hodlaly podarovat své známé doma.

Horo, horo, zelená jsi!
Vlastně ne tak vzdálená jsi.
Za přáteli k posezení
daleko to nikdy není!