Část čtvrtá: Ostrov sslunce a vůní

Město slepých taxikářů

Plavbu na trajektu k naší poslední ostrovní destinaci jsem skoro celou prospala na pohodlné polstrované lavici v kryté kajutě. Pěkně v teple a v závětří. Lemur si zřejmě poskakoval někde po zábradlí a stěžních na horní palubě, takže přišel o příležitost zvěčnit Macatici v nějaké choulostivé pozici a okomentovat to vhodnou impertinencí. Fotku tedy žádnou nemám.

Když mě průvodkyně vzbudila a já jsem se ještě v polospánku vypotácela ven k zábradlí, slunce už bylo nad obzorem, i když moře bylo ještě hodně tmavé.

Za zádí bylo vidět ostrov superlativů, který jsme před necelými dvěma hodinami opustili.

A po pravoboku jsme měli naši novou destinaci, kolem jejíhož pobřeží si to zrovna svištěl rychlý člun. Závistivě jsme po něm pokukovali, neboť jsme netušili, jak to dopadne se zítřejším plánovaným výletem v jeho stopách, abychom si užili zblízka pohled na jeskyňky vyhlodané ve skále zalité průzračnou modrou vodou.

Za chviličku už se před námi otevřela zátoka s přístavem, cílem naší plavby. Ostrovu, do jehož severovýchodního pobřeží se záliv zakusuje, se v různých řečech říká různě. Čeština se kloní k původnímu řeckému pojmenování, Italové a Angličané si vytvořili kratší formu, bližší jejich jazyku.

Názvu se přisuzují hned tři možné zdroje původu. Lingvistická varianta se odkazuje na řečtinu a hornatost ostrova, historici spojují ostrov se synem krále Dardana, kterýžto zde vybudoval první město, pojmenované pochopitelně po něm. Ta třetí možnost se asi bude líbit Jiřince, vychází totiž z podobnosti se jménem její oblíbené kytičky, co vyrůstá z cibulky a na jaře má krásný hrozen voňavých květů, obvykle růžové, bílé nebo fialové barvy. Ta prý na ostrově roste. Přídomek ostrov vůní však nedostala tato destinace díky ní, ale díky aromatickým bylinkám, jimž se zde v teplém, ale zároveň i poměrně vlhkém podnebí daří.

Přistání bylo hladké. Vylezli jsme z lodi, a zatímco jsme čekali, až se z jejích útrob vynoří náš autobus, obhlíželi jsme přístav. Jakmile jsme všichni zaujali místa na sedačkách, vyrazil řidič podél východního pobřeží skoro přes celý ostrov do asi 30 km vzdáleného hlavního města pojmenovaného stejně jako celý ostrov. Cestou nám průvodkyně vykládala o tom, jak tento dovolenkový ráj přišel k dalšímu svému přídomku – ostrov slepých. Tento nelichotivý název získal v době nedávné řecké finanční krize, kdy se provalily různé daňové podvody a machinace. Například výhodný invalidní příspěvek z důvodu slepoty zde pobíralo devětkrát větší procento obyvatel, než bylo v Evropě obvyklé, dokonce i taxikáři v hlavním městě.

Náš hotel stál na poměrně rušné ulici nedaleko nábřeží.

Prostorná recepce po našem příjezdu takhle prázdná rozhodně nebyla, tenhle snímek pochází z webových stránek hotelu. Přijeli jsme příliš brzy, takže pokoje pro nás ještě nebyly připravené. Mohli jsme si však zavazadla uložit do malé místnosti za recepcí. Učinily jsme tak i my se Sifakou, ovšem nejdříve jsme z nich vytáhly plavky, a hurá k moři. Pláž měla být podle místního osazenstva „tímhle směrem asi tři sta metrů“.

Fakt nekecali, akorát jsme se museli jednou dotazem u stánku na ulici ujistit, že jdeme správně, protože se nejednalo o klasickou písečnou pláž, nýbrž o městské kameny dlážděné nábřeží a do vody se lezlo po schůdcích jako do bazénu.

Sifaka mě pomlouvala, že mě na dovolené neviděla cvičit a že bych Jitulce asi moc radosti neudělala. Myslím ale, že plavání je taky druh cvičení. Zde bylo opravdu skvostné. Měly jsme moře jen pro sebe a k tomu ještě moře času. Rejdily jsme ve vodě jako dvě medúzy. Však je taky vidět můj spokojený výraz. Teprve odpoledne přišel pár turistů z Polska. Daly jsme s nimi chvilku řeč, ale už jsme se pomalu musely sbírat k návratu na ubytování.

Pokoj byl vskutku luxusní a prostorný. Byl vlastně určen pro tři osoby, ale dvoulůžáky zřejmě už došly.

V předsíni byl varný koutek na kávu a čaj vybavený i všemi potřebnými ingrediencemi. A v obrovské koupelně nebyl obvyklý maličký sprchový kout, ale pořádná vana. Už jsem se těšila, jak ji večer vyzkouším.

Jedinou nevýhodou bylo, že pokoj neměl balkon a výhled z okna do zadního traktu nebyl moc lákavý.

Zašly jsme do nedaleké taverny na pozdní oběd. Tentokrát jsme si vybraly opravdu tradiční řeckou krmi.

Já jsem si dala pravou musaku.

A lemur konečně ochutnal stifado.

Posilněny místní stravou jsme se vydaly po pobřežní promenádě k přístavu v jižní části města. Na první pohled nás upoutal svou dominantou, štíhlou, bílou zvonicí kostela svatého Denise, nápadně podobné věži na náměstí svatého Marka v Benátkách. Vydaly jsme se k ní.

Kostel svatého Denise, patrona ostrova, který se na něm narodil, je nejznámějším svatostánkem ve městě. Jsou v něm uloženy světcovy ostatky, přenesené sem mnichy ze souostroví Strofád, odkud museli prchnout před nájezdy pirátů. Ti založili kostel již v roce 1708, budova však byla v roce 1893 zemětřesením zcela zničena. Současná trojlodní bazilika byla dokončena až v roce 1948, již s použitím zásad seismicky bezpečné konstrukce. Hned o pět let později prošla zatěžkávací zkouškou, v níž obstála na výbornou – jako jedna ze tří staveb ve městě přežila zemětřesení bez úhony.

Zjevení Panny Marie je na řeckých ostrovech očividně oblíbeným momentem, neboť tento nedaleký kostel dostal podle malého obrázku Panny Marie nalezeného v písku zdejší pláže stejný přídomek jako klášter zdokumentovaný v druhé části reportáže. Počátky stavby sahají do 15. století, nicméně původní je jen věž zvonice. Kostel sám neměl to štěstí jako chrám popsaný výše a při zemětřesení v roce 1953, které zde mělo neméně devastující účinky jako na sousední severní ostrovní lokalitě, se zhroutil a následně vyhořel. Byl znovu vybudován ze stejného materiálu a v původní podobě. Jak jste se mohli přesvědčit z řady obrázků, zveřejněných již dříve, Řekové v tomto umění zřejmě dosáhli mistrovství a jistě by nebylo od věci přizvat je na pomoc při obnově Notre-Dame.

Ozdobou města byly vedle architektonických skvostů také krásy přírody. I poloopici ten květinový šperk náramně slušel.

Pomalu byl čas myslet na návrat na schůzku s delegátkou. Cestou po nábřeží jsem fotila na jednu...

... i na druhou stranu. Tam, kde končí splaz zeleného kopce, je komplex bílých budov a vpravo od nich hnědá stavba, v níž při zvětšení možná vytušíte kostel. To jsou další dvě enklávy, které přežily katastrofu z roku 1953. A někde za lodními stěžni by znalec objevil i náš hotel.

Po příchodu do dočasného domova jsme se od průvodkyně dozvěděly, že loď na zítřejší výlet kolem pobřeží je zajištěna, a já jsem šla vyzkoušet vybavení naší luxusní koupelny. Což o to, lázeň ve vaně plné teplé vody byla příjemná, ale když jsem vytáhla zátku, utřela se a u umyvadla jsem si čistila zuby, pocítila jsem od nohou divný pocit a pochopila jsem, že je něco špatně. Jak tušíte, skončilo to malou živelní pohromou. Řekové totiž s oblibou demonstrují efekt spojených nádob na své kanalizační soustavě. Už kolikrát se mi stalo, že voda ze sprchového koutu, ať už našeho nebo sousedovic, probublala jímkou v podlaze koupelny zpátky. Někdo vyslovil teorii, že je to proto, aby člověk byl donucen po sobě hned vytřít. Sice platí „jiný kraj, jiný mrav“, ale stejně se mi to nezdá... Každopádně, vyždímala jsem dvakrát předložku na zem a pak jsem jim za trest zdecimovala zásoby kafe a smetany. Jen cukr jsem jim nechala.

Řecko krásné i nebezpečné

Dnešek byl ve znamení poznávání přírodních krás všeho druhu - hlubokých i vysokých, živých i neživých, prastarých i těch, které vznikly poměrně nedávnou seismickou činností, vypadajících jako oáza pohody, a přesto potenciálně nebezpečných.

Po snídani nás autobus zavezl do nám již známého přístavu v severním cípu ostrova. Průvodkyně šla hledat naši loď a vrátila se s vynikající zprávou, že zdejší nejznámější pláž, na niž byl kvůli sesuvu skály už od našeho odjezdu z vlasti zakázán vstup, byla právě dnes ráno otevřena, takže poplujeme až k ní.

Do zvednutí kotvy zbývala ještě chvilka, kterou jsme mohli využít například k fotografování. Vjezd do zálivu chrání malý ostrůvek, na němž jsou ruiny klášteras kostelem a zbytky benátské strážní věže.

Sifaka bez frapé ráno nefunguje, proto volný čas využila k obstarání potřebného životabudiče, který si v keíímku donesla na loď. Mohli jsme konečně odrazit od břehu.

Brázda za lodí dokazuje, že jsme vyrazili pěkně svižně.  Měli jsme před sebou poměrně dalekou cestu. Museli jsme obeplout nejsevernější výběžek ostrova a pustit se podél jeho severozápadního pobřeží k cíli našeho výletu.

Však také kapitán šlápl na plyn. Jeho asistentka z baru zatím byla bez práce, neboť Sifaka si ještě vystačila s kafem z přístavu, tak aspoň ukazovala chlapům na lodi pěkné pozadí.

To už jsme se přiblížili k nejznámější pláži celého ostrova. Při pohledu na útesy, které ji obklopují, je zřejmé, proč je dostupná pouze lodí.

Jeden z typických pohledů z lodi na 200 metrů dlouhý pruh zářivě bílého písku a průzračně tyrkysovou vodu. Záliv se zařezává asi 100 metrů do skal až 200 metrů vysokých. Dno poměrně prudce klesá, proto prý je zde voda o něco chladnější. Já jsem však nic takového nepozorovala a koupání bylo nezapomenutelným zážitkem.

Pláž má vlastní  atrakci. V roce 1980 tu ztroskotala pašerácká loď převážející cigarety a alkohol. Plavidlo zde bylo ponecháno svému osudu a dnes je z něj zrezavělý vrak. Ti Řekové opravdu dokážou turistům prodat všechno. Takový hnus – a oni ho odprezentují způsobem, že se za ním sjíždějí výletníci z celého světa, aby si ho vyfotografovali. Včetně mě. Kdyby si původní majitel lodi včas smluvně zajistil autorská práva, mohl pověsit pašerácké řemeslo na hřebíček a teď jen vybírat tučné licenční poplatky. Každopádně v Řecku i přes finanční krizi nemají sběrače kovů jako u nás, tady by tahle halda šrotu dlouho nevydržela.

Možná si říkáte, bodejť by nevydržela, když ji hlídá policie. Tu ale nějaká hromada železa vůbec nezajímá. je tu kvůli docela jinému materiálu. – kupě kamení.

Před necelými deseti dny se z tohoto místa utrhl asi dvacetimetrový kus vápencové skály a zranil sedm turistů, z toho čtyři Čechy, jednu ženu docela vážně. Padající lavina kamení navíc  způsobila vlny, které převrátily dvě menší lodě v zálivu. Naštěstí většina lidí stihla před závalem utéct. Stejně pak ale potápěči a hasiči zkoumali zda na dně nebo v sutinách někdo nezůstal.

Po půlhodině na pláži jsme pod dozorem průvodkyně nastoupili na loď a vydali se na zpáteční cestu.

Poslední pohled na útesy a moře pod nimi, které sice vypadají úchvatně, ale jak dokazuje toto nevelké místo, mohou znamenat zkázu pro lodě i pro lidi. Nahoře na skále je vyhlídka, kam se dá zajet autem i autobusem. Z ní jsou pořizovány nejznámější snímky pláže, které se pak objevují v reklamních materiálech.

I Sifaka už vyfotila, co mohla, a teď se jen spokojeně ohlížela zpět.

A tady už nedočkavě okukovala, co nás čeká vepředu.

Po tisíciletí trvající eroze mořské vody vyhloubila do pobřežních vápencových útesů na severním cípu ostrova různě velké jeskyňky. Voda zde má průzračně modrou barvu, proto dostaly název Modré jeskyně. Ostatně mám dojem, že nějakou tu Modrou jeskyni či lagunu, kam se podnikají výlety, má každý druhý řecký ostrov, takže označení „unikátní“ je poněkud nadnesené. Ovšem i když jsem podobných jeskyní viděla již několik, stejně se ta podívaná nikdy neomrzí.

Tenhle obrázek byl pro mě velkým překvapením. Všechna ta záře a třpyt kolem mě oslepovaly, takže jsem v podstatě jen namířila objektiv, kam se dívali všichni ostatní, do míst, kde se to mihotalo a pěnilo nejvíc, a mačkala spoušť. Teprve doma jsem viděla výsledek – krásné skalní okno.

Při správném osvětlení tyrkysová voda přímo září a sluneční paprsky přicházející zvenčí se v ní lámou a vrhají odlesky na vnitřní klenbu. Výsledkem je úchvatná scenérie hry světel a stínů. My jsme měli možnost se zde i vykoupat. Bylo to nádherné a návrat nahoru na palubu jsme se Sifakou zvládly bez problémů, i když některým fyzicky méně zdatným osobám museli ostatní pomoct. Jen mě musela poloopice donavigovat k té správné lodičce.

Svatý patron námořníků nad námi určitě držel ochrannou ruku. Je zde na ostrovech hodně uctíván. Jeho ikonu měl na palubě i náš kapitán a průvodkyně nám ji s jeho dovolením ukázala. Na pobřeží je mu zasvěceno mnoho kostelů a spousta přístavů nese jeho jjméno, včetně toho, z něhož jsme vypluli a kam jsme se zase vraceli.

A tady už je znovu známý ostrůvek

Měli jsme ještě čas se vykoupat i na zdejší pláži...

... i projít se po promenádě. Lemur se rozhlíží, kam se mu ztratila Macatice...

Á, tady je! Hraje si na Dědečka Hříbečka. Honem ji popadnout a odvléct do autobusu, který už je připraven vydat se na další cestu.

Zastavili jsme u jedné z nejstarších staveb ostrova, pocházející z 15. století. Jedná se o pozůstatek původní obranné věže přilehlého bývalého kláštera zasvěceného Panně Marii. Klášter dnes slouží jako farní kostel nedaleké stejnojmenné vesnice a věž se stala jeho zvonicí.

Z původního kláštera zbyly v podstatě jen ruiny.

Přesto tu dosud někdo trvale žije.

Jediná dochovaná budova je nynější kostel. Uvnitř jsou k vidění vzácné ikony a malby.

V areálu se nachází i hřbitov.

Klášter je oblíbeným poutním místem, neboť zde trávil poslední léta svého života patron ostrova, svatý Denis. A protože všechno souvisí se vším, vrátím se na chvíli na předchozí ostrov a k jeho patronovi, jehož klášter jsme tam navštívili. Zdejší klášter byl také na čtyři roky jeho domovem a právě on to byl, kdo pokřtil nejuctívanějšího světce naší současné destinace.

A jako obvykle ani nedaleko této pamětihodnosti nechyběla taverna. Tahle byla obklopena zelení a zastřešená dřevěná terasa skýtala příjemný stín.

Zajímavá byla i její výzdoba. Obraz zpodobňuje pláž, na níž jsme se dopoledne koupali.

Už jsme poznali vodu, kamení, železo, teď je na řadě další materiál – dřevo. Tedy strom, a ne ledajaký. Tento se nachází ve vesnici, doslovný překlad jejíhož jména je „ven z města“ nebo „mimo město“, je údajně nejstarší svého druhu na ostrově a dost možná se jeho první lístky proklubaly na slunce ještě dřív, než se Kristus narodil.

Strom vypadá až monstrózně. A jak je obrovský, to vidíte sami při srovnání s Macaticí.

Ze dřeva těchto stromů se vyrábějí různé spotřební i ozdobmé předměty. Například takovýhle hlavolam – želva.

Po návratu z výletu a pláží jsem siještě dala plavání v hotelovém bazénu na střeše. Už ale docela foukalo, a tak mi byla trochu zima. Ale ten bazén jsem přece vyzkoušet musela!

Bazén nebyl velký, ale takhle pozdě k večeru jsme tam se Sifakou byly skoro samy.

Ze střechy byl nádherný výhled na všechny strany na celé město. Jižní část s přístavem jsme prošly včera.

Západní okraj města lemuje zelený kopec Bochali se zbytky staré benátské pevnosti, z níž se do dnešních dní dochovalo jen několik obvodových zdí a vstupní brána. Bílý kostelík s vysokou věží na úpatí kopce je Agios Dimitrios a mohly jsme na něj koukat i z okna pokoje.

Náměstí s bílým komplexem budov a hnědou stavbou kostela v severní části města, které jsme včera z nábřeží viděly jen z velké dálky, teď před námi leželo jako na dlani. Chtěla jsem se tam vypravit hned vzápětí, ještě než se setmí. Vlevo je na snímku vidět kupole metropolitního chrámu.

Zatímco Sifaka odešla na naplánovaný sraz s přáteli, kteří na ostrově shodou okolností také pobývali, já jsem se vydala do ulic. Ve městě je relativně dost zeleně.

Ta je i na náměstí pojmenovaném po slavném rodákovi, který na začátku 19. století, v době odboje proti Turkům, na ostrově napsal báseň, z níž se později stala řecká národní hymna. Tyto malé tvarované stromečky mi učarovaly.

Socha slavného rodáka je centrální dominantou dlážděného náměstí, řešeného jako obrovská odpočinková pěší zóna. Budova za sochou je muzeum.

Autor slov řecké hymny hledí směrem k moři, z jehož strany je náměstí otevřené. Vlevo od podstavce je radnice, vpravo Řecká národní banka, jedna ze tří budov, která přežila rok 1953.

A tou poslední je kostel postavený v roce 1561 cechem námořníků a zasvěcený jejich patronovi. Je to jediná benátská stavba, která ničivému zemětřesení a následnému požáru odolala. Kostel stál původně na samostatném ostrůvku, kam vedl most. Teprve později byl při rozšiřování hlavního města spojen se zbytkem ostrova pomocí různých nábřeží.

Mezitím se setmělo a já jsem se vrátila na pokoj. A co myslíte, že mezitím dělal lemur? Samozřejmě – jen jsem ho pustila z dohledu, začal se něčím ládovat. Nenapadl ho lepší program, než zajít s přáteli na večeři.

Já jsem ale byla hladová, i když přes den jsem nějaký gyros snědla. A tohle byl poslední večer, který jsme trávily v hotelu s možností spát v noci v posteli. Nedalo velkou práci přesvědčit Sifaku, aby si šla dát frapé do hotelového baru na střeše s rozhledem na osvětlený přístav, kde bych si mohla sníst nějakou mňamku. Nakonec jsem si objednala dva předkrmy – grilovanou chobotnici a zapékanou fetu s medem. Číšník sice tak nějak automaticky předpokládal, že když jsem se jako první sápala po chobotnici, feta patří mé společnici, a položil talířek před ni. Ale já jsem si své jídlo před mlsnými poloopicemi uhlídala!

Loučíme se s ostrovem

Početná zemětřesení zdevastovala většinu památek na tomto i předchozím ostrově, a tak jsme za historií museli vyrazit na pevninu.

Sifaka zřejmě nemohla dospat, jak se těšila na večerní nástup na velkou loď, která nás poveze přes celé moře, ne jen přes nějaký průliv mezi ostrovy. Vstala ještě před svítáním, pobíhala kolem hotelu a fotila.

Já jsem vstala až k snídani, která byla stejně parádníjako včera.

I se zdejší speciální kávou.

Pak všichni naložili zavazadla do autobusu a ten nás odvezl ke kotvišti trajektů, na které jsme včera koukaly ze střechy.

V přístavu teprve vycházelo slunce, když přišel čas nastoupit na loď a rozloučit se s třetím největším ostrovem v tomto kraji a vůbec nejslunnějším ostrovem v celém Řecku.

Od lodního zábradlí jsem pořizovala poslední fotky. Pohled na jižní část města.

A na tomto snímku je označen náš hotel.

Současná podoba města je výsledkem rozsáhlých přestaveb a rekonstrukcí, které byly nutné po zemětřeseních v průběhu celého minulého století. To nejhorší z nich, o síle 7,3 Richterovy stupnice, postihlo ostrov v roce 1953, tehdy utrpěla újmu veškerá infrastruktura a více než 90 procent budov bylo zcela zničeno, bez poškození zůstaly jen tři, o nichž jsem psala. Prakticky celé město pak bylo vybudováno znovu, tentokrát už podle přísných předpisů pro tektonicky neklidné oblasti. Jak dokáže zemětřesení změnit krajinu, dokládá i tento obrázek. Ty dva kopce, mezi nimiž je dnes průrva, kdysi tvořily jednu agoru.

Takto jsem nafotila molo den před odplutím.

A tyto snímky zveřejnila ČTK asi měsíc po našem návratu domů. Živelní katastrofa byla tehdy o něco slabší, měla „jen“ 6,8 stupňů. A výsledek? V hlavním městě jednu hodinu nešel proud, velké trhliny na molech a další škody v přístavu, auta, která tam byla, musela být odtažena, v jedné vesnici se zhroutil neobydlený dům sloužící jako skladiště, jinak drobné škody na budovách, vysypaná skla... Vyděšení lidé vyšli do ulic (stalo se to hluboko uprostřed noci, kdy už by i Macatice byla pravděpodobně v pelechu), ale žádná zranění, natož teprve ztráty na životech. Jo – a žáci si mnuli ruce, protože školy byly ten den zavřené, a proběhlo varování před možnou malou vlnou tsunami.. A sami řečtí vědci potvrdili, že v jakékoli jiné oblasti by takto silné zemětřesení mělo zničující účinky. Investice do protiseismických opatření se vyplatila. Tolik drby z řeckého internetu, U nás se to odbylo jen krátkou zprávou s pár fotografiemi, možná nějakým videem. Když se zjistilo, že se nikomu nic nestalo, zájem rychle opadl.

A zas je to něco, o čem cestovky nepíšou. Buďme rádi, že největší škoda, co pamatuju, způsobená u nás zemětřesením, byl spadlý zchátralý komín kdesi na okraji Karlových Varů před nějakými třiceti lety. Máša nebo Táňa možná budou vědět víc...

Příště vás čeká pátý, závěrečný, díl reportáže z našeho velkého putování.

Otázky na závěr

Nápovědu pro tuto část reportáže najdete v Osvěžovně z 21. a 22. září, vždy večer.

1. Zcela tradiční dotaz: Na jakém ostrově se stejnojmenným hlavním městem jsme tentokrát pobývali?

2. Jak se jmenuje přístav, v němž jsme se na ostrově z trajektu vylodili a který byl současně i startem našeho lodního výletu?

3. Která proslulá pláž se stala cílem našeho lodního výletu?

4. U jakého druhu prastarého stromu mě Sifaka vyfotila během okružního výletu po ostrově ?

5. Kdo je autorem básně, jež se stala podkladem pro řeckou hymnu?

A jako obvykle bonus pro hádankářské maniaky:

1. Který světec je patronem ostrova a je mu zasvěcen chrám v jižní části hlavního města? Myslím obvykle uváděné jméno, svatý Denis je jen zřídka užívanou překladovou náhražkou.

2. Který svatý je patronem námořníků a má chrám v severní části hlavního města? V katalozích cestovek je používáno řecké jméno, u chrámových staveb však může mít i českou variantu.

3. Jak se říká bývalému klášteru s prastarou věží, respektive přilehlé stejnojmenné vesnici, který jsme navštívili?

4. U jaké vesnice roste prastarý strom ze základní otázky číslo rovněž 4?

5 Co jsou to musaka a stifado? Nemám na mysli odpověď typu „tradiční řecká jídla“, ale spíše to, z čeho a jak se připravují.