Prvního června jsme s Jiřinkou vyrazily na krátký výlet do Japonska. I když to bylo pouze půl hodiny jízdy autem za Prahu do Olečka a na jen docela maličký kousek Země vycházejícího slunce, dýchl na nás atmosférou harmonie, krásy, duševní vyrovnanosti i lásky, s jakou člověk vytvořil tento nádherný koutek, tak blízko velkoměsta, a přesto tak vzdálený jeho ruchu. A překrásný slunečný den ten dojem jen umocnil. Díky Vlastě za tip, který nám ve své fotogalerii dala.

Po zazvonění nás u vrat spolu s majitelkou a průvodkyní v jedné osobě přivítala zlatoplavá Sára. Trochu se ostýchala, protože prý dřív žila v kotci a zde je pouze půl roku, tak si na lidi teprve zvyká. Nicméně věrně nás, respektive svou paničku, provázela celou cestu.

Na pozemku se nacházejí vlastně dvě samostatné zahrady japonského stylu – starší Zahrada tří bran, jejíž počátky sahají do roku 1994, a větší Zahrada nad řekou, dokončená v roce 2007. Některé dřeviny a doplňky byly dovezeny přímo z Japonska. Obě zahrady byly vybudovány bez jakýchkoli dotací.

Vstup do Zahrady nad řekou střeží lev a lvice, představující mužský a ženský element. Lev hlídá dům, zatímco lvice bdí nad domácí pohodou.

Dvoukřídlá dřevěná brána se otvírá ráno a večer uzavírá, aby dovnitř nepronikli démoni.

Před vstupem do zahrady by se měl člověk spláchnutím prachu z rukou mimo nádržku symbolicky očistit nejen po stránce tělesné, ale i duševní.

Poté může návštěvník po kamenných stupních vystoupat do hlavní vyvýšené části zahrady.

Dominantou této části je rozlehlý trávník. Je zde vidět i jeden ze základních prvků japonské zahrady – hradba, jež ji vyděluje z okolního světa. V případě Zahrady nad řekou je to bílá zeď se střechou z červených tašek.

Zahrada nad řekou je zahrada procházkového typu. Směr chůze i vodních toků je v japonských zahradách zpravidla po směru hodinových ručiček, aby byl lveškerý pohyb v souladu s tokem energie. Poutník, kráčející po stezce, se stává součástí energie zahrady, posiluje ji a přispívá k zachování rovnováhy, čímž současně kladně ovlivňuje i vlastní tělesné a psychické pochody.

Japonská zahrada je plná ochránců před temnými démony. Tento bůžek v zimě nosí červenou šálu a červený klobouček, neboť červená je barvou radosti. Kameny jsou vždy přírodní, neopracované lidskou rukou, pouze tekoucí voda může upravit jejich tvar. Velké balvany symbolizují hory.

Rovněž pagoda je symbolem hory.

Cestičky v japonských zahradách nejsou nikdy rovné, jejich klikatost mate démony, kteří by chtěli přijít škodit. Zde navíc síly temnot odpuzuje kamenný symbol ochránce na rozcestí.

Dalším typickým znakem japonských zahrad je nějaký překvapivý efekt. Tuto dřevěnou čajovou chýši spatří návštěvník, až když od rozcestí zajde za stěnu zeleně. Úsek s čajovou chýší tak tvoří jakousi zahradu v zahradě. Do chýše se vstupuje nizounkým vchodem, v hlubokém předklonu, symbolizujícím pokoru. Čajové obřady se v této chýši nekonají, neboť to vyžaduje školeného mistra.

Tyto jehličnany jsou tvarované a vyštipované ručně, stříhání nůžkami by mohlo způsobit poškození a a nežádoucí zahnědnutí.

Kouzlo zahrady stráží i bdělá Sára. Její plavá srst navíc harmonicky ladí se zelenými odstíny i barvami kamínků použitého štěrku.

Voda nesmí v žádné japonské zahradě chybět. Je symbolem čistoty, nositelem pozitivní energie a přispívá k celkové harmonii.

Po těchto schodech jsme sešli do dolní části zahrady.

Jezírko s posvátnými japonskými kapry Koi je hluboké tři metry. Kapři se mohou dožívat až padesáti let, tito jsou vzhledem ke stáří zahrady, či spíše jejímu mládí, nejvýše patnáctiletí.

Pokud by se kaprovi podařilo proplout proti proudu skrz vodopád a kamennou bránu, stal by se z něj drak.

Kontrastem k vodní ploše je tzv. suchá zahrada. V ní je vodní element představován plochou vysypanou štěrkem, přičemž kameny na ní symbolizují ostrovy. Suché zahrady se uplatňují především uklášterů, aby mniši nebyli z rozjímání ničím rozptylováni.

Prvkem japonské zahrady je na jedné straně oplocení, na druhé straně by měla být do okolní krajiny harmonicky zasazena a jaksi s ní splývat. Zde je možné nad zdí pohlédnout na vzdálený obzor, propojení s okolím umožňuje navíc i okno ve zdi.

Zahradu nad řekou uzavírá dřevěná zastřešená galerie, vinoucí se kolem hlavní obytné budovy. Lze z ní pozorovat zahradu i za deštivého počasí.

Poloha místa na ostrohu nad řekou umožňuje od plotu na okraji srázu nádherný výhled na Měchenice, údolí Vltavy kolem Vraného a její protější břeh s vysílačem Cukrák a Mníškem.

Pozemek, na němž nyní je japonská zahrada, byl ve třicátých letech minulého století zakoupen rodinou nynějšího vlastníka a osázen jehličnany a listnáči ve stylu anglického parku. Značná část původní výsadby byla do zahrady začleněna a je její ozdobou dodnes.

Na jaře zdobí zahradu kvetoucí keře, převážně azalky růžových barev, ovšem i nekvetoucí okrasné  dřeviny svými různými odstíny zeleně lahodí oku.

Na opačné straně vily byla vybudována starší a menší meditační Zahrada tří bran, ohraničená živým plotem.

Brány této zahrady tvoří živé oblouky spojených stromů. Při průchodu pod jejich klenbou se návštěvník musí mírně sklonit. Tento pohyb, byť neuvědomělý, má vzbudit pocit pokory vůči světu, do něhož člověk vstupuje.

Základem vnitřního prostoru zahrady je symbol jin/jang vyznačený cestičkami v podobě zámkové dlažby. Levou polovinu symbolu vyplňuje trávník s tvarovaným solitérním tisem.

V pravé polovině se nachází malé jezírko a plocha světlého štěrku s pěti kameny ve tvaru souhvězdí Cassiopeia, které naznačují propojení pozemských a nebeských prvků. Vodní živel je zde zastoupen jak skutečnou vodou, tak naznačeným štěrkovým oceánem s ostrovy.

Druhá brána je v zadní části zahrady.

Vyšli jsme ven třetí branou a ohlédli se skrz ni zpět.

Součástí prohlídky byla i galerie, jejíž vchod – jak jinak – střežil další kamenný ochránce.

Vyfotila jsem jeden typicky japonský exponát.

I oblasti, které nespadaly přímo do některé ze zahrad japonského typu, byly krásně upravené.

Okno zdobily nejen barevné letničky, ale i odraz protější scenérie.

A tenhle pohled těsně před odchodem připomněl STOBí výlet do Průhonic ze začátku května.

Symbol dnešní technické civilizace. Jiřinčino autíčko nás, stejně spolehlivě, jako nás dovezlo sem, dopravilo zpět domů.