Pravda, předposlední srpnový víkend nás na STOBích šlápotách byla jen čtvrtina kopy, ale toho veselí a dobré nálady jsme určitě vydali za kopu celou. Začalo to hned mým příchodem na sraz k Potrefené huse. Vylezla jsem z metra a vidím – že nic nevidím. Tak jsem se tam zastavila a zmateně se rozhlížela, když tu najednou řehot známých hlasů kousek přímo přede mnou. No, holky z ostravsko-olomoucké větve už byly na místě a měly z mého výrazu druhé Vánoce. Za chviličku dorazila skupinka cestující přes Černý Most a jako poslední přesně podle jízdního řádu výprava z Vysočiny. Vydaly jsme se metrem a tramvají k naší první zastávce, Břevnovskému klášteru, kde jsme hned od tramvaje viděli čekající Mášu. Vzápětí jsme byli komplet.

Můžete si to zkontrolovat sami. I se mnou nás bylo patnáct.

Fotící Sifaku, které by mohlo být líto, že ztratila hlavu, jsem vzala ještě jednou, aby jí byl vidět aspoň kousek obličeje. A Jiřinka nám mezitím vykládala, co nás čeká a nemine...

Břevnovský klášter, celým oficiálním názvem Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově, je nejstarší český mužský klášter. Zvenku vypadá celkem nenápadně.

Hned za vstupní branou už je vidět, že funkci jakéhosi kulturního „předhradí“ Prahy plnil plným právem. Jeho dominantou je bazilika sv. Markéty.

Vnitřní zařízení a výzdobu kostela navrhl Kryštofův syn Kilián Ignác Dientzenhofer. Dovnitř se člověk dostane jen v rámci placené komentované prohlídky, takže jsme museli vzít zavděk jen pohledem skrz okénka vstupních dveří.

Na plácku na okraji areálu u hradební zdi nám Jiřinka povyprávěla další zajímavosti. Třeba to, že klášter je považován za nejstarší písemně doložené místo vaření piva v celé České republice a že v této tradici pokračuje Břevnovský klášterní pivovar dodnes.

Za tuhle fotku určitě dostanu od naší lemuří poloopice sprďana, že ji zachycuji jen v okamžicích, kdy něco fotí, mastí na tabletu nebo se něčím cpe. Na její obranu musím uznat, že ona do Prahy měla nejdelší cestu a v době, kdy já jsem teprve šla spát, ona už musela být vzhůru a chystat se na vlak. Nebylo tedy divu, že už jí vyhládlo, navíc to, co na snímku tláská, je zdravé a dietní jablko.

S klášterem jsme se rozloučili pohledem na věž baziliky sv. Markéty.

A pak už nás Jiřinka vedla zpátky ven hlavní branou vstříc dalšímu putování.

Po několika minutách jízdy tramvají jsme vystoupili na Pohořelci. Toto předměstí Hradčan bývala tržní osada. Své jméno čtvrť dostala podle požárů, které ji v historii několikrát zasáhly a po nichž se tržní místa přesunula na druhý břeh Vltavy.

Západnímu okraji trojúhelníkového náměstí vévodí budova historických kasáren.

My jsme se však vydali opačným směrem, Loretánskou ulicí. Uhodnete, kam vede?

Tato skupina se vystavuje velikému nebezpečí. Asi netuší, že právě na tomto místě se prý i s kočárem propadla do pekla kněžna Drahomíra za své nectné skutky, mimo jiné vraždu své tchýně svaté Ludmily na Tetíně. Pověstem nikdo věřit nemusí, nicméně historicky doložen je fakt, že na tomtéž místě se v normalizačních 70. letech minulého století propadla vozovka i pod vládní šestsettřináctkou s tehdejším premiérem Lubomírem Štrougalem.

Jak již bylo nastíněno v předchozím komentáři, Hradčany jsou svědkem dějin nejen z hlubin naší historie, ale i událostí z dob celkem nedávných. Příkladem je i Černínský palác na kraji Loretánského náměstí, který jsme samozřejmě nemohli nechat bez povšimnutí. Jedná se o jednu z největších barokních budov v Praze vůbec. Své jméno dostal podle hraběte Černína z Chudenic, který ho nechal v 17. století postavit. Palác už od dob první republiky sloužil a dodnes slouží jako sídlo Ministerstva zahraničních věcí jak Československa, tak ČR. S palácem jsou spojeny i neblahé momenty naší novodobé historie. V období Protektorátu Čechy a Morava v něm  sídlili úřadující protektoři a po Únoru1948 zde za dodnes ne zcela jasných okolností zahynul někdejší ministr zahraničních věcí Československé republiky Jan Masaryk,

V dolní východní části Loretánského náměstí nás čekala zastávka u další barokní stavby, tentokrát církevního charakteru, po níž bylo náměstí pojmenováno. Pražská Loreta je vlastně celý soubor staveb skrytý za hlavním reprezentativním průčelím s věží kostela Narození Páně se známou zvonkohrou. Základem Lorety je Svatá chýše, kopie nazaretského domečku, v němž prý archanděl Gabriel zvěstoval Panně Marii, že se stane matkou. Tato chýše měla být ve 13. století, kdy byl Nazaret ohrožován muslimy, přenesena do italského městečka Loreto. Kopiím těchto staveb, vzniklým v období baroka na různých místech po Evropě, se podle tohoto města říká Lorety. K té pražské patří mimo jiné klenotnice, v níž se uchovává poklad, který je po Svatovítském pokladu Metropolitní kapituly druhou nejcennější chrámovou klenotnicí v České republice.

A samozřejmě jsme zase poslouchali Jiřinčino vyprávění, týkající se tentokrát loretánské zvonohry. Jde o největší historickou chrámovou zvonkohru v Evropě, poprvé se rozezněla na den svátku Panny Marie, 15. srpna 1695. Dnes jejích 27 zvonů a zvonků hraje od 8 do 18 každou hodinu a je řízena elektronicky. Zvony byly odlity v Amsterodamu, je jich celkem 30, ale tři nejmenší jsou jen na ozdobu. O vzniku zvonohry se traduje několik legend. Podle jedné z nich žena pražského pláteníka zemřela na mor, a když onemocněla i jeho dcera, prosil Pannu Marii, aby ji zachránila. Slíbil, že za to věnuje Loretě velký dar. Jeho dcera se uzdravila a vyprávěla otci sen o andělech, nesoucích krásně cinkající zvonky. Pláteník pak z vděčnosti pořídil loretánskou zvonohru. Jiná pověst vypráví o chudičké vdově, mající 27 dětí, jejíž jediným majetkem byla šňůrka stříbrných penízků. Děti jí během morové epidemie postupně umíraly a ona vždy, když některé z nich zemřelo, vyňala ze šňůrky jeden penízek a dala zazvonit na jeden z loretánských zvonků. Poslední penízek zaplatila za zvonění pro poslední dítě.  Když nakonec umírala i matka, zázračně se pro ni rozezněla zvonohra všemi 27 zvony.

Za Loretou jsme se pustili dolů do uliček Nového Světa.

Opravené fasády vypadají nádherně a honosně.

Ve své době však v těchto úzkých uličkách v domečkách s malými okénky bydlela chudina.

Dnes je to naopak čtvrť pro bohatou klientelu. Líbilo by se vám romantické ubytování v takovémto hotýlku? Připravte si pěkných pár tisíc korun za noc.

Blížila se celá hodina, a tak jsme se vydali zpátky k Loretě. Jejím správcem je klášter kapucínů, k němuž patří i kostel Panny Marie Andělské z počátku 17. století.

Hned vedle Lorety byl vzácně otevřený vchod do Zahrady Černínského paláce. Toho jsme samozřejmě využili a vešli dovnitř. Kochání se krásou umocnila libozvučná zvonkohra Ave Maria, která se zakrátko z Lorety ozvala.

Hudba dozněla a my jsme se vydali dál. Jiřinka, znalá místních cestiček, nás tímto úzkým a temným průchodem vyvedla nahoru rovnou na Strahov, k nejstaršímu premonstrátskému klášteru v Čechách, založenému v roce 1140.

Na nádvoří jsme nejprve prošli kolem kostela sv. Rocha, renesanční budovy z počátku 17. století. Dnes slouží jako výstavní síň.

Shromáždili jsme se před vchodem do opatského chrámu Nanebevzetí Panny Marie, který Strahovskému nádvoří dominuje.

Při pohledu na vrcholek chrámu jsme museli pěkně zaklonit hlavu. Trojlodní klášterní bazilika je původně románská z 12. století, později byla renesančně a barokně přestavěná a barokně vybavená.

Hned vedle byl vchod do známé knihovny Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Její historická část ve svém fondu obsahuje přes 200 000 svazků,

A pak už jsme se vydali směrem na Petřín, místo spojené s láskou a světem zamilovaných. Na vrch Petřín se chodilo a chodí hlavně na rande, ale také za zábavou, vzděláváním i aktivním odpočinkem. Nabízí se návštěva Petřínské rozhledny, zmenšené to kopie Eiffelovy věže, Zrcadlového bludiště či Štefánikovy hvězdárny. Je možné projet se lanovkou, kterou mimo jiné využívají i studenti ubytovaní na vysokoškolských kolejích na Strahově, vystoupit uprostřed její trasy ve stanici Nebozízek a posedět ve stejnojmenné restauraci nebo se jen tak procházet svěží přírodou plné stinné zeleně, jako jsme to udělali my.

Samozřejmě nelze pominout ani různé vyhlídky na Prahu stověžatou v údolí Vltavy i na novostavby na jejím okraji na obzoru.

Poslední ohlédnutí zpět na Strahovský klášter nabídlo typickou siluetu, jak ji lze spatřit vlevo od Hradčan na známých panoramatech braných z nábřeží.

Pak už jsme  mohli obdivovat Hrad ze všemožných úhlů.

A také panorama Prahy. Ta zelená kopule, pod niž by se mimochodem schovala celá Petřínská rozhledna, je chrám sv. Mikuláše na Malostranském náměstí. Vpravo od něj u okraje zeleně je tmavá gotická věž Karlova mostu, o kus dál vpravo za ní typická dvojvěžová silueta Týnského chrámu a ještě o kousek vpravo věž Staroměstské radnice. Ta zelená kopule s věžičkami vlevo od Týnského chrámu je kostel sv. Mikuláše na Starém Městě, o něco menší a méně známý než jeho malostranský bratříček.

Příležitostí i času k zastavení a kochání se vyhlídkami jsme měli opravdu dost a dost.

Začínalo být docela teplo, ale petřínská zeleň skýtala příjemný stín.

Dorazili jsme k další historické památce, zvané Hladová zeď. Podle pověsti ji dal vybudovat Karel IV. v době hladomoru, aby dal vydělat chudině na obživu. Ve skutečnosti byl účel daleko prozaičtější- hradba měla sloužit k obraně dnešní Malé Strany, tehdejšího Menšího Města pražského, a zejména královského sídla, Pražského hradu.

Zeď je postavena z opuky, která se na Petřínském vrchu v minulosti těžila. Na místě bývalých bašt jsou nyní průchody.

Petřín je plný soch našich velikánů. Zde je jedna ukázka – Jaroslav Vrchlický.

Jiřinka nás po cestičkách vedla stále níž a níž.

Našla nám i hezké stinné zákoutí, kde jsme mohli doplnit kalorie. Tentokrát jsem ke zdokumentování vybrala snímek skupinky, v níž nebyla živící se Sifaka.

Během posezení jsme se kochali nejen pohledem na pražské panorama, ale i na zdejší umělecké dílo.

Dolů na úpatí Petřína to byl už jen malý kousek a po odpočinku spojeném s posilněním nám to trvalo vskutku pouhou chviličku.

Pak jsme museli projít postrachem všech pražských řidičů v dopravní špičce, rušným Újezdem...

... až k chrámu Panny Marie Vítězné, kde sídlí Pražské Jezulátko.

A tady máme sošku v plné parádě. Do Prahy ji v 17. století ze Španělska přivezla Polyxena z Lobkovic, která ji později darovala řádu bosých karmelitánů se slovy, že pokud budou sošku ctít, nebudou už nadále trpět nedostatkem. Soška je mnoha věřícími jako zázračná a plnící přání vyslovená v modlitbě uctívána dodnes.

Garderoba Jezulátka je nádherná a úctyhodná. Čítá na 100 kousků a tři zlaté korunky a obdarovaly ho mnohé známé a mocné osobnosti. Jezulátko je převlékáno do šatiček podle barev daného liturgického období. Jsou používány čtyři základní barvy – bílá, fialová, zelená a červená. Během slavnosti korunovace bývá Ježíšek oblečen obvykle v královských šatech s hermelínovým pláštíkem.

Po návštěvě Jezulátka jsme se vydali Újezdem zpět kolem paláce Michny z Vacínova, známějšího spíše pod názvem Tyršův dům, neboť ho jako ruinu zakoupili a zrekonstruovali pro tělocvičné účely Sokolové a stále je sídlem České obce sokolské.

Po mostu Legií jsme se vydali přes Střelecký ostrov na pravý břeh Vltavy. Po pravé ruce, na straně proti proudu řeky jsme mohli shlížet na plavební komoru a alegorickou sochu Vltavy. U ní spolek Vltavan každý rok na Dušičky zakončuje smuteční plavbu z Podskalí a vykonává pietní akt k uctění památky všech utonulých na českých řekách.

Na druhé straně, po proudu řeky, byl výhled na Malou Stranu a Staré Město. Na snímku je vidět skoro celý Karlův most s tmavou Staroměstskou mosteckou věží na jeho pravém konci. Světlá věž před ní je Staroměstská vodárna na Novotného lávce, což je komplex historických budov na místě bývalých Sovových mlýnů nad hladinou Vltavy. Vpravo od vodárenské věže jsou Karlovy lázně s červeným štítem, zatímco na opačné straně na konci řady, první budova na tomto břehu řeky, je Smetanovo muzeum. A ta výrazná zelená kupole za Karlovými lázněmi vlevo je kostel kostel svatého Františka z Assisi, kterému v Praze ovšem nikdo neřekne jinak než Křižovníci nebo U Křižovníků, protože patří k přilehlému konventu řádu křižovníků s červenou hvězdou.

Krásný den sváděl k vodním hrátkám pod mostními pilíři. Most sám byl postaven na přelomu 19. a 20. století na místě někdejšího řetězového mostu a během let byl několikrát přejmenován. K nejznámějším názvům patří most císaře Františka I. a most 1. máje.

Z mostu se naskytl i pohled na Zlatou kapličku.

Na fotografování Hradu odsud z nábřeží se stojí fronty. Na uvolnění záběru jsem neměla čas, protože na semaforu naskočila zelená, a tak jsem se musela hnát za Jiřinkou.

Ta zamířila přímo do budovy vyhlášené kavárny Slavie naproti Národnímu divadlu, cíle našeho putování.

Někdo si objednal frapé, mně ledová káva přišla opravdu k chuti.

Jiný si dal raději zmrzlinový pohár.

A tahle tradiční sladká tečka je i tečkou za mou reportáží. Tak zase někdy příště!