22. června se v Ostravě uskutečnila stobácká dámská jízda. Tedy, ona to spíše než jízda byla pěší túra – na červnové STOBí šlápoty nás totiž pozvala Hanka Sifaka k sobě do Ostravy. A měla svou prezentaci perfektně připravenou. S jejím laskavým souhlasem (no dobrá – s jejím nefalšovaným nadšením :- ) jsem si dovolila použít i některé její fotky.

Jako obvykle jsme se sešly u vlaku. Z Prahy jsme vyjely ve třech, vlastně ve čtyřech – já, Jiřinka a Stáňa a navíc jedno zdarma cestující zvíře, řádně vychované a přepravované dle předpisů v odpovídající schráně, v tomto případě v Jiřinčině batohu. V Olomouci se k nám přidala Zlatka a Janča.

Takže ano, i Ostrava má své Hlavní nádraží, jen Potrefená husa coby místo srazu tu chybí. Ale my přece nejsme žádné husy, takže si nás Hanka v pohodě našla i bez Husy.

Spolucestující zvíře, malá lemuří slečna, se vzápětí přestěhovala ke své právoplatné opatrovatelce a byla pokřtěna Ňuňu.

Že je plyšová Ňuňu k nerozeznání od svých živých vzorů, se můžete přesvědčit sami díky fotce, kterou jsem pořídila pár dnů předtím v pražské zoo.

Ještě bylo třeba předat cenu Ajance, výherkyni velké řecké cestovatelské soutěže. Jak s výhrou naložila, se můžete podívat v jejím blogu Pozdrav z Řecka

Šťastné shledání, křest domácího mazlíčka, oslava výhry – to vše je příležitost k přípitku. Materiál tentokrát nedodala Zlatka, ale Sifaka v podobě jakéhosi likéru přímo z Karibiku, odkud se před nedávnem vrátila.

Už už jsme se vydaly na cestu, když se to stalo. Živě si představuju ty novinové titulky: Neštěstí v důlním městě! Obrovský výbuch CO2 v Ostravě! Nešťastná oběť zasažená explozí musela odkulhat do bezpečí o berlích! Naštěstí to nebylo tak hrozné. To jen moje cola, které jsem nechtěla tahat tak velké množství v originální dvoulitrové lahvi, a proto jsem si ji ráno přelila do menší litrové, se taky chtěla vydat do světa a pokochat se krásami, jež pro nás hanka připravila. Rána to byla pořádná, až jsme se lekly. Pohotová Sifakazachytila obětavou Ajanku, jak mi drží láhev s pitím, které se bohudík ani nevylilo, zatímco já kdesi v útrobách tašky zoufale hledám víčko, co z ní poněkud překotně odskočilo. Víčko jsem vylovila, lahvi domluvila, Ajance poděkovala – a mohly jsme vyrazit.

V Praze máme tramvaje, v Brně jezdí šalina, v Ostravě je lokálka. Popojely jsme posledně jmenovaným dopravním prostředkem pár stanic a Hanka se konečně pustila do tvarohového koláče, který si u nás jako pozdrav od Jančury objednala.

Jenže poloopice jedna nešikovná – kousek jí upadl na chodník. Jaká to škoda!

Vydaly jsme se po Nádražní třídě. Je pěkně vidět, které domy jsou opravené a které by si zasloužily větší péči svých majitelů.

Například tento rohový dům na křižovatce s ulicí Čs. legií, kde jsme se na chvilku zastavily, by novou fasádou přímo prokoukl. Prý u něj nedávno na chvilku dokonce bylo i lešení, jako by se měl začít opravovat, jenže pak lešení zase zmizelo – a nic z toho.

Na opačnou stranu od křižovatky jsme mohly vidět budovu Komerční banky, hotel Palace a obchodní dům Ostravica. Posledně dva jmenované objekty jsou známé slavnou tradicí, posléze devastací a zchátráním a snahou o jejich rekonstrukci a znovuvyužití v poslední době. V bývalém módním centru probíhají intenzivní stavební práce a interiér by snad měl být zpřístupněn příští rok, hotel byl částečně přebudován na studentský kampus.

Že ani v „černé“ Ostravě nechybí zeleň, dokazuje snímek, který jsem pořídila těsně předtím, než jsme se vydaly ulicí Čs. legií dál na nedaleké náměstí.

Novorenesanční trojlodní katedrála Božského Spasitele z 80. let 19. století je hlavní kostel ostravsko-opavské diecéze. Je druhým největším kostelem na Moravě, hned po velehradské bazilice.

V chrámu zrovna probíhala bohoslužba, a tak byl slavnostně osvětlen. Hlavní loď je 14 metrů široká a 22 metrů vysoká, celková délka kostela je 68 metrů.

Přes ulici naproti katedrále je součástí zástavby další kulturní památka, taktéž v novorenesančním stylu. Budova dnešního Divadla Jiřího Myrona, pojmenovaného tak v roce 1954 po úmrtí herce, režiséra a také ředitele divadla Jiřího Myrona na jeho počest, je jen o asi deset let mladší než katedrála. Původně zde sídlil Národní dům, jenž se na počátku minulého století stal první stálou českou scénou v Ostravě. Za nacistické okupace se sem bylo nuceno uchýlit Národní divadlo moravsko-slezské, jehož jedna ze dvou scén zde působí dodnes. Osudem našich Národních divadel jsou požáry. Praha a Brno si je odbyly už koncem 19. století. Ostrava ho zažila až v roce 1976, ovšem účinky ohně nebyly o nic méně devastující a Divadlo Jiřího Myrona muselo být od základu zrekonstruováno.

Cestou za další zelení, církevními stavbami, objekty současné infrastruktury i osobnostmi z oblasti kultury jsme nakoukly do pasáže Vesmír se stejnojmenným kdysi vyhlášeným a luxusním kinem.

S římskokatolickým chrámem už jsme měly tu čest, nyní přišel na řadu svatostánek církve evangelické. Více než sto let starý Evangelický Kristův kostel, zvaný též Červený kostel, je představitelem tzv. holandské renesance. Vpravo od něj je secesní vila s ředitelstvím policie.

Shromáždily jsme se v nedalekém Husově sadu...

... u bronzové sochy známé ostravské zpěvačky Věry Špinarové v životní velikosti. Dílo Davida Moješčíka okamžitě po odhalení loni v říjnu vyvolalo řadu negativních reakcí. I místní bezdomovec, sotva spatřil náš zájem, se začal rozohňovat, jak je plastika ošklivá a vůbec nevystihuje podobu oblíbené, předloni náhle zesnulé, umělkyně.

Na okraji Husova sadu stojí malá kaplička zasvěcená svaté Alžbětě, podle známé císařovny Sissi. Stavba pochází z roku 1900 a byla poměrně nedávno zrekonstruována podle dobových fotografií, protože  zchátrala do naprosto dezolátního stavu. Bílá budova uprostřed je ostravská hlavní pošta a celá ulice je pojmenována po ní – Poštovní.

Stáňa a Jiřka obdivují opravený vchod v pseudogotickém stylu.

A pak nás naše ostravská průvodkyně dovedla na nedaleké Jiráskovo náměstí alias Kuří rynek k dalšímu dílu Davida Moješčíka – soše sedícího Leoše Janáčka s liškou Bystrouškou na klíně. Tato plastika se Zlatce asi líbila víc, soudě podle toho, jak nadšeně ji fotila.

Zato naší odbornici na šelmy psovité se asi Janáčkovo zacházení s liškou nezamlouvalo, alespoň to vypadá, jako by slavnému skladateli promlouvala do duše, aby to nebohé zvíře netrápil. No uznejte sami – v knižní předloze Rudolfa Těsnohlídka příběh končí šťastnou liščí rodinkou a revírníkovým klidem, kterému už Bystrouška zaměstnaná mateřskými povinnostmi nemá čas tropit neplechu, zatímco v opeře se z liščat stanou sirotci, protože matku Bystroušku jim zastřelí pytlák.

David Moješčík a jeho „hudební“ sochy do třetice, opět jen kousíček od předchozího stanoviště. Pár metrů od vchodu do budovy Českého rozhlasu stojí na sloupu Karel Kryl, sledující hodinky, ty mu ovšem na ruce jaksi chybějí. Zda má tato symbolika znamenat pomíjivost a fakt, že písničkář už není mezi živými a že je mimo čas, či to, že mu komunisté ukradli čas, nebo něco úplně jiného, si musí rozhodnout každý sám.

Zmrzlina obvykle bývá na Šlápotách až součástí závěrečné sladké tečky, tady však byla jakýmsi středníkem, protože pobídce od počasí a lákadlu barev a chutí odolal jen málokdo.

A nebyla by to poloopice, aby nezinscenovala nějakou zajímavou kompozici pro svůj tablet. Tak hádejte, kdo z nás si zmrzlinu nedal!

Další štací bylo rozlehlé centrální Masarykovo náměstí. Jeho dominantou je mariánský sloup z počátku 18. století.

Barokní socha svatého Floriána, patrona hasičů a ochránce před požáry, pochází z druhé poloviny 18. století. Na náměstí poklidně stála skoro 300 let, pak ji však komunisti odstranili, stejně jako nedaleký mariánský sloup. Nalezena, zrestaurována a znovu vrácena na své místo byla až před asi deseti lety. To se pak člověk nesmí divit, že nějaká významná budova jako divadlo lehne popelem, když nad ním světec nemůže držet svou ochrannou ruku.

Stará radnice na náměstí byla v průběhu historie několikrát přestavována. Svému účelu sloužila do roku 1930, dnes je v budově sídlo Ostravského muzea.

Jak vidno, naše skupinka si odpočinek ve stínu stromů užívala v dobrém rozmaru.

Jedno náměstí jsme opustily, ke druhému jsme došly. Kostelnímu náměstí vévodí kostel svatého Václava. Svým původem ze 13. století se řadí k nejstarším památkám v Ostravě. Kostel byl během staletí několikrát přestavován a dobudováván, a tak zde lze na románských základech najít všemožné stavební styly od vrcholné gotiky (opěrné pilíře věže vpravo) až po baroko (kaple s kupolí vzadu) a klasicismus. Kontrastem k historii je zpoza kostela vykukující moderní novostavba bytového domu s červenými prvky, zvaného Ostravská brána, která získala čestné uznání v soutěži  města Ostravy Dům roku 2010 a cenu v celostátní soutěžní přehlídce Grand Prix architektů 2011.

Vpravo od kostela jsme mohly zahlédnout další ukázku moderní architektury - novou budovu ostravsko-opavského biskupství.

Prošly jsme kolem malého trhu s exotickým ovocem a další pastvou pro oči. Samozřejmě jsme se nemohly aspoň na chviličku nezastavit.

A ještě jeden barvami hýřící snímek od Sifaky.

V Ostravě člověk najde i širokou škálu kulturních zážitků, stále přibývají nové a nové možnosti a jsou budována nová moderní centra. Například toto je nové Divadlo loutek z roku 1999. Vpravo od hlavní budovy je jeho Alternativní scéna. Obě stavby získaly titul Dům roku, vlastní divadlo za rok 1999, Alternativní scéna za rok 2011.

Ač má Ostrava přídomek „černá“, je to i město zelené. Hanka nám slíbila památný strom. Tady je, v blízkosti výstaviště Černá louka – obří platan v celé své kráse a majestátnosti.

Jeden se nezavděčí. Člověk se snaží vyfotit kde co, aby měl dostatek materiálu pro reportáž, a jen se někde chvilku zdrží, hned tu je: „Macku, kde se furt couráš?“

Tak to vypadá, že jsme prošly centrem Ostravy skoro kolem dokola. Vlevo je vidět Divadlo Antonína Dvořáka, domovská scéna operního, činoherního a baletního souboru Národního divadla moravskoslezského. Budova pochází z počátku 20. století a je nejstarší divadelní budovou ve městě. Za okupace ji česká scéna musela přepustit německému divadlu a sama se uchýlit do budovy dnešního Divadla Jiřího Myrona. Dále vpravo je opravená část Kampusu Palace a OD Ostravica, jehož vnitřek v dezolátním stavu se naštěstí skrývá za zdmi. Mimochodem, rekonstrukce a přístavba Divadla Antonína Dvořáka získala titul Dům roku za rok 2000.

Možná se vám zdálo, že v Ostravě jsou buď jen historické sochy, nebo plastiky Davida Moješčíka. Opak je pravdou, jak dokazuje tato výzdoba na Černé louce, která rovněž neunikla naší pozornosti.

Parková zóna na výstavišti Černá louka slouží k odpočinku, ať už pasivnímu nebo aktivnímu. Tenhle snímek by se klidně mohl jmenovat „Dvakrát dva v jednom“ – lenošivě polehávající návštěvníci v kontrastu s dovádějícími dětmi, rodiči i psy, a dětské hřiště vedle seniorského. Jiřinka se může cítit jako doma. V zeleni vedle jsou rozházené Rovninské balvany, soubor deseti bludných kamenů dovezených sem z místa svého nálezu v pískovně v Hlučíně–Rovninách, které jsou dokladem pevninského zalednění na ostravském území ve čtvrtohorách.

Hanka nás vedla směrem k řece a na hrad. Řeka se jmenuje Ostravice – znáte, když ne z televize, tak z Maryčky Magdónovy určitě. V krásném počasí procházka u vody lákala nejen lemuru a její smečku, ale i psy a jejich páníčky. Československý vlčák – Jiřinka a Zlatka byly jako u vytržení, tohle plemeno je přinejmenším z polovičky i krví jejich miláčků. Hlavně Zlatka, ta mi dokonce mým foťáčkem vyblejskla tenhle snímek, abych měla jistotu, že na něm pes bude celý, a ne třeba bez ocasu.

Ostravici jsme přešly přes Hradní lávku nad soutokem s Lučinou. Takhle vypadá při pohledu na jih, směrem k pramenům.

Směrem na sever se Ostravice zanedlouho ještě na území Ostravy vlévá do Odry. Na pravém břehu je loděnice vodáckého spolku Campanula a půjčovna člunů. Na obzoru je vidět věž radnice Slezské Ostravy.

Ke Slezskoostravskému hradu to podél Lučiny byl už jen kousíček. Byl postaven ve druhé polovině 13. století a měl chránit zemskou stezku z Opavy přes Hlučín a Těšín do Krakova. V polovině 16. století byl přestavěn na zámek a později několikrát vypleněn, takže do dnešní doby se v původní podobě zachovala pouze brána a věž.

Zrovna zde probíhala akce Den policie, a tak bylo všude plno lidí, protože výjimečně byl vstup do hradu zdarma. Že nám to ta Hanka dokázala krásně zařídit, co?

Podařilo se mi zvěčnit i jednu sveřepě se tvářící uniformu. No, nechtěla bych od ní nějakou slíznout.

Na nádvoří jsme mohly na plátně v přímém přenosu sledovat ukázku zásahu policistů se psy proti teroristovi.

S hradem jsme se rozloučily pohledem na věž pro něj typickou. Nechybělo mnoho a hrad tu nemusel vůbec být. V důsledku poddolování docházelo k jeho poškozování, poklesl asi o 16 metrů a byl na něj dokonce vydán demoliční výměr. Naštěstí za socíku se od razítka k akci všechno táhlo, a tak po revoluci chátrající objekt zakoupilo město Ostrava a po nákladné rekonstrukci byl hrad zpřístupněn veřejnosti.

U hřbitovního kostela svatého Josefa jsme přešly přes silnici a daly na nějakou dobu vale civilizaci.

Sifaka nám udávala směr halda Ema a popoháněla nás podél hřbitovní zdi, abychom už mohly z frekventované silnice odbočit do přírody. Občas se ohlédla a zkontrolovala, zda jí všichni stačí a zda se nikdo neztratil. Při jedné takové příležitosti zmáčkla spoušť...

Nikdo by neřekl, že jsme ve městě. Pasoucí se hříbě jen podtrhuje atmosféru klidu a míru a civilizační mumraj jako by zůstal zapomenut kdesi v dáli.

Nahoru do kopce na haldu Emu jsme šly krásným svěže zeleným březovým hájem. Vzhledem k tomu, že počátky založení haldy pravděpodobně sahají do doby před rokem 1920, měla příroda dostatek času, aby tu mohla zapustit hluboké kořeny – doslova i obrazně. Vůni lesa a hajní a luční květeny fotografie bohužel zprostředkovat neumí.

Halda je tvořena vytěženou hlušinou, navezenou sem z ostravských dolů. Vysoký podíl uhlí a podmínky panující v hloubce umožňují samovznícení jejího materiálu. Těmito vnitřními termickými procesy se povrch haldy neustále zahřívá a díky teplu, které z hory vyvěrá, na ní vzkvétá teplomilná flóra a žijí tu i zástupci stepní fauny.

Hej hou, hej hou a stobačky už jdou.
A na haldu se dereme, hej hou, hej hou...

Nahoře na lavičce jsme si daly chvíli zaslouženého odpočinku spojeného s občerstvením z vlastních zásob a kochaly se výhledem na město i vzdálený obzor. Na horizontu vpravo jsou hutě ArcelorMittal.

Jedna dobrá duše nás na Hančin tablet vyfotila všechny i s krásnou vyhlídkou na celé širé okolí. Ema je druhým nejvyšším místem Ostravy, dosahující 315 metrů nad mořem. Kvůli prohořívání haldy její vrchol během let o několik metrů poklesl, ale i tak je za příznivých povětrnostních podmínek vidět až do Beskyd.

Na haldě se objevila nová atrakce. V tu chvíli šly všechny vyhlídky, historické památky i geografické zajímavosti stranou. Prý stafordšírský teriér. Jiřinka se k němu hned měla.

A Zlatka u psa, i když mu v žilách nekoluje pravá vlčí krev, samozřejmě nemohla chybět.

Přítomnost teplomilných zástupců fauny dokládá Ajančina fotografie. Povšimněte si dvou druhů lemurů – sifaka a kata, obyvatelů tropických pralesů Madagaskaru, a sovy macaté, jejíž výskyt byl zdokumentován zejména v Řecku.

Poslední pohled z haldy jsme věnovaly historickému centru města a dolní oblasti Vítkovic s vysokými pecemi a pak už jsme se pustily dolů s kopce kolem výduchu plynů.

Halda dosud pracuje a stoupají z ní obláčky dýmu, které obsahují zejména metan a oxid siřičitý.

Sestup po strmém svahu byl docela náročný. Jižní strana haldy, která stále prohořívá, je zatím holá bez dřevin a panuje na ní subtropické klima. Ani v nejchladnějších zimních měsících se tu nedrží sníh, zato zde celoročně roste tráva. Uvnitř hořící haldy totiž teplota dosahuje až 1500 stupňů, a tak není čemu se divit.

Ani zde nechyběla bohatá květena. Macatice obdivuje a zkoumá další kytičku. Je to zvonek broskvolistý, nebo kopřivolistý? Podle toho podnebí bych tipovala spíš ty broskve. Mimochodem – ty jahody nepocházejí z místní plantáže, ale od Stáni.  Už ve vlaku z Prahy jsem jich nemalou část přesunula do svého žaludku.

Halda Ema je i součástí naučné stezky procházející Slezskou Ostravou, na haldu samotnou je ovšem vstup na vlastní nebezpečí. Při pohledu na některé z předchozích snímků není divu. Za deště a vlhka by to bylo daleko horší, my jsme však měly počasí skvělé.

Poslední pozdravení nám Ema dala velkým ohrazeným průduchem dole u silnice na úpatí.

Hned vzápětí nás přivítala civilizace rezidencemi v milionářské čtvrti.

O chvilku později se otevřel výhled na více než sto let starou radnici Slezské Ostravy,  kterou jsme zahlédly už z lávky přes Ostravici. Byla postavena v pozdně historizujícím slohu a jedná se o jednu z mála dochovaných budov původní zástavby v této oblasti. Za zatáčkou vlevo vykukuje roh domečku, v němžse kdysi nacházela malá kovárna. V jeho přízemí je nyní umístěna soukromá expozice Muzea Keltičkova kovárna připomínající objevitele uhlí a prvopočátky hornictví na Ostravsku. Bílá stavbička vpravo je výklenková kaplička Panny Marie Lurdské. Vaší pozornosti by neměla uniknout krabice s posledním zbytkem jahod v lemuří tlapce. Vidíte ji v této reportáži naposledy – o pár minut později už skončila prázdná ve Stánině batohu.

Parkem jsme zabočily k mostu Miloše Sýkory a nedaleko něj prošly kolem Památníku 1. československé samostatné tankové brigády v SSSR. Na jeho vrcholku stojí skutečný původní tank č. 051, který jako první osvobozoval Ostravu v dubnu 1945, přejel Ostravici a nedaleko svého nynějšího stanoviště byl zasažen. Zajímavé je, že na místo svého posledního boje se tank vrátil až po dvojím stěhování po Ostravě.

Z mostu, lidově zvaného Sýkorák, se nám naskytl pohled na techniku připravující akci Slavnosti řeky, při níž Ostravici sjíždějí netradiční recesistická plavidla. Vlevo od červeného jeřábu vykukuje věž kostela svatého Václava. Jak vidno, vzala to Hanka hezkým okruhem zase skoro zpátky do míst, kde už jsme dnes byly.

Tentokrát nás naše průvodkyně nevedla do centra, ale zamířila pod most k Havlíčkovu nábřeží a Komenského sadům. Zdola byla hezky vidět ocelová nýtovaná oblouková konstrukce se spodní mostovkou. Oblouk má rozpětí 60 m a vzepětí 7 m, celková délka mostu je 92 m a šířka včetně chodníků 16 m. Své jméno most získal podle legendy o Miloši Sýkorovi, mladém soustružníkovi, který při osvobozování Ostravy v dubnu 1945 přestřihl dráty vedoucí k náložím nacisty podminovaného mostu. Most tak zachránil, avšak sám byl při ústupu zastřelen. Jeho památník – bílou sochu muže klesajícího k zemi – byste mohli vidět na snímku vpravo, kdyby zrovna nebyl zabalený do igelitu (taktéž bílého), protože okolí bylo rozkopané, jak se tam dělal nájezd pro vozíčkáře. Naproti památníku za mostem stojí funkcionalistická budova banky.

Cesta podél vody je zřejmě oblíbenou procházkovou trasou nejen pro lidi. I pro koně. Snímek by byl na STOb klub vhodným ilustračním fotem k výzvě o dodržování pitného režimu.

Díky ochotným jezdkyním, z nichž jedna mě i vyfotila, můžete konečně vidět na scéně Macka i jinak než na záběru od Sifaky.

Další zástupce fauny, tentokrát z říše ptactva, zachytila Sifaka.

U Komenského sadů jsme se od řeky stočily směrem k Nové radnici a nakonec jsme zakotvily v podniku Dáma pyková v jejím těsném sousedství.

A takhle to dopadlo. Naši ostravskou skupinu zvěčnila servírka v jednom z posledních okamžiků, kdy jsme ještě byly komplet. Jakmile totiž Ajanka se Zlatkou dopily své nápoje, rozloučily se s námi a spěchaly na vlak, protože do Olomouce jim jel o dost dřív než ten do Prahy. My jsme ještě chvilku poseděly a pak jsme šly doprovodit Jiřinku a Stáňu na nádraží pěšky.

Takhle zepředu viděly prvorepublikovou budovu Nové radnice jen Ajanka a Zlatka, když je tudy Hanka vedla z Dámy pykové na stanici trolejbusu, co by je dovezl k nádraží. Díky 86 m vysoké vyhlídkové věži se Nová radnice stala nejvyšší radniční budovou v Česku. Na náměstí před ní stojí na žulové kašně s vodotryskem bronzová socha Ikara. Na tomto místě bylo první stanoviště tanku č. 051, který byl zničen u mostu Miloše Sýkory. Stával zde v letech 1945 až 1948. Pak byl přesunut nedaleko odsud, na kraj Komenského sadů u mostu Pionýrů. Teprve když na tomto mostě v roce 1976 vybuchl plyn, byl památník přemístěn k mostu Miloše Sýkory, kde jsme kolem něj prošly i my.

Tank č. 051 není jedinou ostravskou vzpomínkou na válku. Už jen ve čtyřech jsme v Komenského sadech cestou na nádraží prošly i kolem Památníku Rudé armády, odhaleného rok po skončení války. Jeho součástí je i mauzoleum – v památníku je uloženo k sedmi stovkám uren s popelem vojáků Rudé armády a občanů Ostravy, kteří padli při osvobozování města, dalších několik hrobů se nachází za pomníkem.

Jiřinku a Stáňu jsme doprovodily zpět na Hlavní nádraží, odkud se vydaly vlakem do Prahy, já jsem se s oběma lemurami vydala do jejich domova.

Tohle je skutečně záběr z Ostravy, a ne odněkud z africké džungle. Malá Ňuňu si pro sebe v Sifačině obýváku hned zabrala pokojový strom a tvářila se velice nadšeně. Zřejmě si připadala jako v originál madagaskarském pralese.

A to byla opravdu poslední fotka této reportáže. Tak zas někdy příště.