Nejdřív jsem sem nechtěla psát nic... měla jsem pocit, že tohle je jen můj boj a už tak to bylo těžké přiznat sama sobě, že potřebuji tyto stránky, že je čas přestat říkat "zítra už určitě začnu", ale říct "začínám"!.

Už je to pár let - řekněme tak 10, kdy jsem vážila o nějakých 30 kg méně. A v tu dobu jsem si připadala trošku při těle... zkrátka ne tak, jak bych si přála... ale to známe asi všichni - vždycky projde kolem nás někdo, kdo je zkrátka štíhlejší a krásnější :o)
Ještě před tímhle "krásným" obdobím jsem už jednou s váhou bojovala a měla pěkných pár kilo navíc... ale byly to hlavně rány života, co mi je nějak samy dokázaly odbourat... stres, trápení, smrt v rodině... 12 kg za 3 týdny a já se sotva držela na nohou, nicméně jsem to ani nevnímala... až později, když jsem se dala do kupy, vnímala jsem lichotky ze všech stran.
Pak se ale podobným způsobem kila zase nabalovala, pomalu, jak to tak bývá, aby bylo pořád dost času říkat - "tak od zítra už určitě...".

Jsem přesvědčená, že pokud je na tom někdo jako já a stále odkládá den, kdy se sebou začne něco dělat,  tak musí přijít okamžik, kdy nás něco tak praští přes mysl nebo srdce, že ten první den přijde okamžitě... a já měla to štěstí, že to přišlo...

Najednou už nemám vůbec ten pocit, který jsem měla při svých minulých snad dvaceti pokusech shodit přebytečná kila... prostě jsem začala a vím, že dřív nebo později dosáhnu své deset let staré, vysněné váhy. Nemám vůbec pochybnosti, cítím se silná a přesvědčená o sobě samé.

Největší odměnou mi budou slova okolí ve chvíli, kdy uvidí první změny... ty úplně první už cítím, ale okolí je uvidí až později. Teprve v ten okamžik budu opravdu silná a nikdo a nic už moji cestu k cíli nezhatí :o)

Mám ale opravdu ten největší důvod, proč tu jsem. Důvod, proč jsem začala, proč jsem si uvědomila, že už nemám čas říkat "zítra"...
Mým životním snem je sloužit u Policie ČR. Možná pohořím u psychotestů, možná mi to není souzeno, ale nikdy bych si neodpustila, že mi v cestě stálo několik kg tuku na mém těle! Nechci se jednou otočit za svým životem a mít pocit, že jsem pro svůj sen neudělala maximum. To je to nejmenší a jediné, co mohu ovlivnit a změnit.

Všem, komu stojí přebytečná kila v cestě za splněním jejich snu, držím palce a jsem si naprosto jistá, že jejich uskutečnění se nedá srovnat s čokoládou, chipsy, dortíky ani s tím obrovským bojem, který nás občas bude stát hodně sil!

Držte se!!!