První týden je za mnou. Úspěšně, celkem - želvička popolezla o 7% blíž k vytouženému cíli a semaforky se víceméně zelenají. Je ale fakt, že vyplňování sebekoučinku se mi stalo téměř posedlostí. Vážím každé sousto, na kuchyňské lince mám vedle sebe váhu a iPad se spuštěným internetem :)

Co se ale téměř vymyká mému chápání, kolik toho mám sníst (připadá mi toho moc!) a že mám permanentně málo tuků a k večeři je doháním olejem do salátu :) Problém mám se sacharidy. Vždycky jsem byla spíš typ, co spořádá k misce salátu tři rohlíky a nedělá mi potíže šest knedlíků ke svíčkové (miluju omáčky ;)

Sečteno, podtrženo:
- zelenina je bez problému, jsem "koza", jak říká moje máma :)
- tuky musím hlídat, abych jich neměla málo!
- bílkoviny jsou v pohodě
- naučím se pít (vodu samozřejmě :))
- pohyb je zatím problém - jednou až dvakrát týdně půl hodiny v bazénu na batolecím plavání se synem, "procházky" po supermarku za účelem rodinných nákupů a do školky ze školky se starší dcerou to není nic moc. V plánu mám přidat na chůzi a začít zase pravidelně plavat (miluju vodu)
- sacharidy jsou problém :) chybí mi zakousnout se do pořádného krajíce chleba
- taky mám problém s tím, že když něco jím, "přiběhne" Matěj (dvouletý syn :) a dožaduje se MÉHO :) pečlivě odváženého jídla, ačkoli právě snídá/posnídal, svačí/posvačil, obědvá/poobědval, prostě kdykoliv a to i když jíme stejné věci a ve stejnou dobu. Moje jídlo je prostě určitě lepší. Ukažte mi někoho, kdo by z toho nebyl vystresovanej. Snažím se to ustát, ale je to těžké.

Dodržovat dietní plán (asi) zvládnu, mám odhodlání, mám návod v sebekoučinku a jestli vůle vydrží, tak to "dám". Jestli se mi ale podaří přeprogramovat tělo a změnit svoje návyky a choutky, až se dostanu s váhou tam, kam chci (vidíte, že myslím pozitivně a věřím, že to dokážu :), to je ve hvězdách. Ale mám na to minimálně rok a půl, spíš dva, protože to určitě nepůjde pořád podle plánu a to je spousta času a třeba se to naučím. Je potřeba myslet pozitivně! :)

Všem želvičkám šťastnou cestu!

M.