Včera jsem to zvládla, po ořechovém běsnění mi bylo dost těžko, takže mi stačila mrkev, kousek papriky a Hobit - mimochodem nic moc, připomíná levnou televizní inscenaci. Večerní kručení zahnal hrnek horkého mléka a hlad mě nebudil.

Ráno snídaně jako včera (vločky, mléko, jablko), svačina totéž, pocity tytéž, mám docela hlad, který se dá zapít čajem - možná to bude jen rozhozená hladina cukru. Na oběd byly odvážené brambory a špenát s kouskem odváženého uzeného. Pohoda. A pak jsem objevila na balkoně misku se zapomenutým cukrovím, které jsem dostala od švagrové. Vítr sfoukl víčko a bylo pěkně zachumelené. Od mládí vypěstovaný reflex zafungoval - s jídlem se neškaredí, jídlo se dojídá a NIKDY nevyhazuje.

Vymetla jsem sníh a zkusmo pojedla jedno čokoládové zrno. Pak punčovou kouli. Talířek jsem dala nahoru na skříň. Za deset minut byl zase dole - jsem bohužel vysoká a všude dosáhnu. Položila jsem ho na stůl, aby to dojedl večer manžel a sáhla po posledním kousku. Začala jsem mýt nádobí. A pak to přišlo. Položila jsem umytý hrnec, otočila se k talířku a brala jeden kousek za druhým. Pozorovala jsem se, jak se cpu, jeden kousek za druhým, byla jsem jako v tranzu. Vymetený talíř jsem dala do myčky a bylo mi dobře - na chvilku.  Ještě teď mi to leží v žaludku jako balvan, švagrová máslem a rumem nešetří.

Výčitky svědomí jsem si ale zakázala. Byl to zkrátka pokus, který potvrdil: a) cukr je návykový, prý dokonce 10x více než kokain (nemůžu porovnat, ale věřím tomu), b) když vidím sladké, neodolám, takže ho nesmím vidět, c) musím už konečně něco udělat s nevyhazovacím komplexem. To je totiž pro mě typické - když se něco nepovede, trestám se tím, že to celé sním. Nabídnout to nemohu, vyhodit nedokážu.

Mé předsevzetí: ode dneška nebudu fungovat jako odpadkový koš. Chápu, že polovina lidstva hladoví a jídlem se škaredit nemá, ale má obezita to nespasí, že. Budu vařit jen tolik, aby nebyly zbytky. Na talíř naložím jen tolik, kolik jedlík určitě sní - když tak si přidá. Pokud něco zbyde, přepasíruju to přes psa nebo to poletí z baráku. Když se něco nepovede, taktéž. (Houby, psa vynechám, ještě abych řešila nadváhu u chlupáče, to tak.)

Dnes budu mít k večeři kysané zelí. Nacpu se k prasknutí. A zítra to snad konečně vyjde a budu se držet nalajnovaného jídelníčku - i když, potřebuju ještě naposledy dojet zbytky plněných knedlíků se zelím. Tak teď nevím. Tohle vyhodit by byla opravdu škoda.