Mohu říci, že jsem průběžně poctivě trénovala a vyjela pokaždé výš a výš...ale tohle léto zdá se býti poměrně horké a teploty poměrně vysoké, takže jsem na vrchol nikdy nedojela.....AŽ DO DNEŠKA!!!

Vlastně mne do toho dokopala moje 14-tiletá sestra. Chtěla za mnou přes ten kopec přijet, což se mi moc nelíbilo, protože vede lesem, cestou je mnoho nepřehledných zatáček a úplně jsem viděla, co všechno se jí může stát. Tak jsem řekla NE. "Ty ho vyjedeš z jedné strany, já teda z druhé, když už to musí být, a potkáme se nahoře. Pak se rozhodneme, co dál!"

Ráno se mi fakt nechtělo. Doufala jsem, že by snad mohlo i pršet. Nakonec jsem vyrazila. Cestou jsem ke svému překvapení zjistila, že moje kola už ani nepamatují, kdy byla naposledy napumpována, takže v prudších částech jsem měla dojem, že jedu i po ráfku. Říkala jsem si, že jestli to vyjedu, bude to zázrak. Nakonec jsem byla i ráda, že je lehce pod mrakem, tudíž né takové horko. A KOPEC JSEM VYJELA!!!!

Se sestrou jsme se potkaly na vrcholu a já jsem konstatovala, že prostě musím sjet dolů do rodné vesnice, protože to kolo prostě napumpovat potřebuje. A taky jsem byla velice posilněná svým malým vítězstvím. No a podle jasného zákona "když jedete dolů, musíte pak zase nahoru" jsem si mákla ještě cestou domů. Kopec byl o chlup kratší, zato prudší, ale z této strany jsem měla cvik ještě z mladých let.

Takže tu teď tak sedím a konstatuji, že musím sama sebe pochválit...a že po zbytek dne už jen relaxuji, protože půldenní výlet, kdy člověk šlape více-méně pořád jen do kopce, pořádně, ale příjemně unaví :-)