Mily denicku. 

Jsem na sebe zase nastvana. Tak moc jsem se snazila poctive jist, vyvazene, petkrat denne. Cvicila. 

A mne to porad prijde malo. Dneska jsem si uvedomila, ze jsem zase dva dny snedla jen jeden banan. A vypotila ze sebe dusi. Zase zacinam nabihat do toho klasickeho zacarovaneho kruhu - zdrave jidlo, zdrave cviceni --> nedostatek sebevedomi, pocit, ze je to malo --> omezeni jidla maximalnim zpusobem, cviceni do umoru --> vycerpani. 
Tak strasne poctive se snazim vypadat dobre, porad se merim, jsem schopna si i petkrat denne stoupnout na vahu. Zase jsem tim vsim uplne posedla. Nevim, jak z toho ven, muzu se snazit sebevic, ale cervik porad nahlodava, ze to neni dost, ze nevypadam dobre, ze pritel si urcite musi myslet, jak jsem odporna. Ze me hodnoti vsichni lidi, kteri kolem me behem dne projdou. 
Rozhodla jsem se tenhle prispevek napsat verejne, protoze se s tim porad peru sama a evidentne to nezvladam... 

///edit: Odbornou pomoc jsem vyhledavala uz nekolikrat. Nekolikrat mi bylo vicemene naznaceno, ze se az prilis nimram ve svych "problemech" a umele si je vytvarim, nebo naopak "slecno, super, jste na dobre ceste, hezky spolupracujete, takze uz se nepotrebujeme videt." 
Nemam podvahu, BMI mam v horni hranici normy a proto maji lidi okolo pocit, ze je vsechno v pohode.