Jupí! Dneska jsem si zase krásně mákla v posilovně, vyhecovala se s kamarádem, dali jsme na plank úžasných a pro mne dříve nemyslitelných 90 vteřin. Dokonce se mi od pondělka daří papat skoro ukázkově a potvrdilo se mi, že prostě bez krabiček ani ránu. Jedině tak jsem schopná mít vše pod kontrolou a v klidu, bez jakýchkoliv výčitek usínat. (Toho půl balení kešu oříšků se samozřejmě včera odpoledne nějak... ztratilo. Určitě je sežral můj kocour :-) )

Ale k nadpisu tohoto blogu. Dnes jsem se odhodlala udělat velký krok dopředu. Nebo spíš... Nebylo to tak úplně plánované. S přítelem jsme vedli trochu vášnivější diskuzi na téma mého stravování a chození do posilovny. Má pocit, že ho do něčeho tlačím (...prostě mu dělám jídlo do krabiček taky... Jakože, cože? No dobře, brblala jsem, že každý den pije pivo. A taky už mu ten pivní pupík pěkně narostl).  A že to sama přeháním. Snažil se mě utlouct argumenty, jak od toho určitě upustím, že to je jen chvilkové a že mi z toho už hrabe. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct a přiznala jsem se mu konečně se svou PPP. Zíral jako opařený. Podpora víceméně žádná, jen jsem mu slušně vysvětlila, že veškeré zdravotní problémy, které mám, jsou způsobené zvracením. A že bych chtěla být zdravá, abychom mohli časem mít děti a bylo všechno v pořádku. 

Nekonala se žádná slova útěchy, velká gesta, ani podobné záležitosti. Prostě mi suše řekl, že to chápe a že je rád, že na sobě pracuju. Že už vlastně některé věci, které mu dřív nešly do hlavy, pochopil. Ale vlastně se pořád zaměřoval na to, že ho do něčeho tlačím, že se ho snažím "dokopat" ke svému způsobu života. 

Jsem z toho zklamaná, ale na druhou stranu cítím jistý druh hrdosti, že jsem mu to zvládla říct. 

A zítra zase fitko, jupí! :-)