Datum registrace: 12. 05. 2011
Pucaki
Sebekoučink
Zahájení: 20.09.2024
Ukončení: 13.12.2024
Cíl: Zhubnout
0 %
0 kg
11.5 kg
Již zhubnuto: 0 kg
Zaplacený cyklus je přístupný do 15. 12. 2024
Získané body
Počítadlo pohybu
| Můj pohyb | |
|---|---|
| Chůze: | 36.75 km |
| Kolo: | 0 km |
| Cvičení: | 3 h 40 min |
| Všichni uživatelé | |
| Chůze: | 136794.90 km |
| Kolo: | 66657.70 km |
| Cvičení: | 5694 h 36 min |
Pucaki
Jak psát blog?Rodinné neštěstí, aneb opustil nás navždy náš milovaný přítel, člen rodinny, psí miminko a velký kamarád....:-(
24. 03. 2013
Vím, že to sem asi moc nepatří, ale popravdě se potřebuju vypsat a vzhledem k tomu, že jsme tady taková parta skvělých lidiček, tak píšu a píšu...
Chtěla bych Vám napsat příběh jednoho psího fešáka, rodinného mazla, miláčka, psího mimíska jménem Majlo....
Majlík se narodil dne 12. října 2010 v jeho psím znamení Váhy... záhy si ho pořídila jeho panička Adélka, s kterou vycestoval do zahraničí a to až do Dánska, tady si ho bohužel nemohla Adélka ponechat a tak se rozhodla mu hledat nový domov... a tady začíná náš příběh...
Jednoho dne přišla moje maminka z práce, že se dozvěděla, že by byl yorkšírek k mání...jednalo se o pejska, malého vzrůstu...hned jsem si říkala, že by to bylo super, neb už jsem měla doma jednu yorkšíří slečinku Amálku...Takže jsme se domluvili a jeli na pejsánka podívat....
Hned jsme si padli do oka v říjnu roku 2010 našel Majlík nový domov u nás doma... tady měl parťačku Amálku a mě novou paničku... Přiznám se, že pejsek byl poněkud rozmazlený a nevychovaný a tak jsme za celou dobu, co u nás pobýval měli hodně potyček a problémů, které byli často řešeny i fyzickými tresty... Minulý rok to vyvrcholilo a byla jsem popravdě rozhodnutá, že neposedného pesana pošlu o dům dál, nicméně jsem velkým milovníkem zvířat a tak jsem se umoudřila a Majlíka si ponechala...
No občas jsme spolu ještě válčili, ale našli jsme si k sobě cestu... tu největší a nejhlubší citovou vazbu jsme si k sobě našli před nedávnem... Se psem jsme se mazlily, hrály si a tak nějak jsme si rozuměli...nejvíce jsme si začali rozumět cca před měsíce, kdy si Majlík poranil oko, na jedno očko neviděl a úraz to byl opravdu velký..... Prošli jsme si nákladnou i časově a fyzicky náročnou léčbou, ze začátku jsme podávali léky každé dvě hodinky i v noci, poté si Majlík prošel skoro 6- ti hodinovou operací na klinice v Příbrami Na Weilovně ( možná budu dělat reklamu, ale jsem s nimi nad míru spokojená )... všechno se zdálo být v pořádku, bohužel ale štychy po operaci praskli a tak začal další léčebný maratón, znovu každé dvě hodinky vstávat apod.
Nakonec jsme si k sobě našli takový vztah, že jsme milovali jeden druhého a mazlili se, hráli si, trávili společně spoustu času...
Bohužel dnes se můj jinak fajn den proměnil v děsnou noční můru.... Právě sem se chystala, že odjedu za kamarády posedět a popovídat, neb celkově procházíme těžkým obdobím ( jak už jsem zmiňovala jsem rozvedená s malým klučinou v péči ) ani můj vztah po rozvodu nevyšel a před nedávnem jsem se rozešla s přítelem...takže sem se těšila, že se tak trošku odreaguju...už si obouvám botky a přiběhne můj tatínek a psa nese v náručí.. Majlík spadl a rozbil si hlavu... zpočátku úraz nevypadal nijak děsivě a tak jsem mu hlavinu vydezinfikovala, jenže ouha...pes se neotočil a byl celý jak zablokovaný... no tak jsem mu ránu vyčistila, zabalila ho do deky, vzala mojí maminku a jeli jsme na kliniku do Příbrami... v duchu sem si říkala, že pes je jen zablokovaný, dostane injekci na uvolnění a zase spolu pojedeme domů...
Moje zjištění naklinice však bylo to nejhorší... Majlík si poranil nervový systém a měl krvácení do mozku...diagnóza byla buď a nebo... Nabídli mi, že ho hospitalozují a zkusí ho zachránit, neb pes nebude už nikdy normální aneví zda nezemře...nebo ho uspíme...
Neváhala jsem... začala jsem histericky bulet a psa jsem nechala uspat... Nechtěla sem aby se můj miláček, přítel, psí synek trápil... jsem přesvědčená o tom, že sem udělala dobře, teď je v psím nebíčku a už je mu dobře, běhá tam někde třeba s mým dědečkem.....
a tak dne 24.3. 2013 nás navždy opustil náš milovaný psí kamarád, mazlíček, miláček Majlík...
Ještě teď když to píšu vidím ten jeho pohled jak se za mnou dívá kam odcházím a nechávám ho tam, ale věřím, že je mu teď mnohem lépe a že se v psím nebíčku bude mít moc dobře.... Moc mi chybí a hrozně mě to bolí....
P.S. omlouvám se za překlepy, chyby, ale popravdě mi po tváři proudí potoky slz....
Chtěla bych Vám napsat příběh jednoho psího fešáka, rodinného mazla, miláčka, psího mimíska jménem Majlo....
Majlík se narodil dne 12. října 2010 v jeho psím znamení Váhy... záhy si ho pořídila jeho panička Adélka, s kterou vycestoval do zahraničí a to až do Dánska, tady si ho bohužel nemohla Adélka ponechat a tak se rozhodla mu hledat nový domov... a tady začíná náš příběh...
Jednoho dne přišla moje maminka z práce, že se dozvěděla, že by byl yorkšírek k mání...jednalo se o pejska, malého vzrůstu...hned jsem si říkala, že by to bylo super, neb už jsem měla doma jednu yorkšíří slečinku Amálku...Takže jsme se domluvili a jeli na pejsánka podívat....
Hned jsme si padli do oka v říjnu roku 2010 našel Majlík nový domov u nás doma... tady měl parťačku Amálku a mě novou paničku... Přiznám se, že pejsek byl poněkud rozmazlený a nevychovaný a tak jsme za celou dobu, co u nás pobýval měli hodně potyček a problémů, které byli často řešeny i fyzickými tresty... Minulý rok to vyvrcholilo a byla jsem popravdě rozhodnutá, že neposedného pesana pošlu o dům dál, nicméně jsem velkým milovníkem zvířat a tak jsem se umoudřila a Majlíka si ponechala...
No občas jsme spolu ještě válčili, ale našli jsme si k sobě cestu... tu největší a nejhlubší citovou vazbu jsme si k sobě našli před nedávnem... Se psem jsme se mazlily, hrály si a tak nějak jsme si rozuměli...nejvíce jsme si začali rozumět cca před měsíce, kdy si Majlík poranil oko, na jedno očko neviděl a úraz to byl opravdu velký..... Prošli jsme si nákladnou i časově a fyzicky náročnou léčbou, ze začátku jsme podávali léky každé dvě hodinky i v noci, poté si Majlík prošel skoro 6- ti hodinovou operací na klinice v Příbrami Na Weilovně ( možná budu dělat reklamu, ale jsem s nimi nad míru spokojená )... všechno se zdálo být v pořádku, bohužel ale štychy po operaci praskli a tak začal další léčebný maratón, znovu každé dvě hodinky vstávat apod.
Nakonec jsme si k sobě našli takový vztah, že jsme milovali jeden druhého a mazlili se, hráli si, trávili společně spoustu času...
Bohužel dnes se můj jinak fajn den proměnil v děsnou noční můru.... Právě sem se chystala, že odjedu za kamarády posedět a popovídat, neb celkově procházíme těžkým obdobím ( jak už jsem zmiňovala jsem rozvedená s malým klučinou v péči ) ani můj vztah po rozvodu nevyšel a před nedávnem jsem se rozešla s přítelem...takže sem se těšila, že se tak trošku odreaguju...už si obouvám botky a přiběhne můj tatínek a psa nese v náručí.. Majlík spadl a rozbil si hlavu... zpočátku úraz nevypadal nijak děsivě a tak jsem mu hlavinu vydezinfikovala, jenže ouha...pes se neotočil a byl celý jak zablokovaný... no tak jsem mu ránu vyčistila, zabalila ho do deky, vzala mojí maminku a jeli jsme na kliniku do Příbrami... v duchu sem si říkala, že pes je jen zablokovaný, dostane injekci na uvolnění a zase spolu pojedeme domů...
Moje zjištění naklinice však bylo to nejhorší... Majlík si poranil nervový systém a měl krvácení do mozku...diagnóza byla buď a nebo... Nabídli mi, že ho hospitalozují a zkusí ho zachránit, neb pes nebude už nikdy normální aneví zda nezemře...nebo ho uspíme...
Neváhala jsem... začala jsem histericky bulet a psa jsem nechala uspat... Nechtěla sem aby se můj miláček, přítel, psí synek trápil... jsem přesvědčená o tom, že sem udělala dobře, teď je v psím nebíčku a už je mu dobře, běhá tam někde třeba s mým dědečkem.....
a tak dne 24.3. 2013 nás navždy opustil náš milovaný psí kamarád, mazlíček, miláček Majlík...
Ještě teď když to píšu vidím ten jeho pohled jak se za mnou dívá kam odcházím a nechávám ho tam, ale věřím, že je mu teď mnohem lépe a že se v psím nebíčku bude mít moc dobře.... Moc mi chybí a hrozně mě to bolí....
P.S. omlouvám se za překlepy, chyby, ale popravdě mi po tváři proudí potoky slz....
Hodnocení (7 hlasů):
Sdílet:
Komentáře je možné psát až po přihlášení.
25. 03. 2013 17:38
Pucaki
Děkuju všem... bolí to, ale utěšuju se tím, že pesánkovi je už dobře....
25. 03. 2013 17:23
To je mi moc líto,taky to mám za sebou ale ještě než jsme o pejska přišli honem jsme pořídili dalšího,bolí to i tak ale nebudeš se tím tak zaobírat musíš se starat o prďolku a tak to líp přebolí!!Ale vzpomínám do dnes a to je už skoro osm let!!!
25. 03. 2013 11:38
To je mi moc líto, ale udělala jsi dobře, je zbytečné nechat pejska trápit. Já sama jsem před 3 lety prošla tímto nejtěžším rozhodnutím, měla jsem 15 letého psa a já jsem byla ten, kdo měl rozhodnout. Takže Tě naprosto chápu. Jak píšeš, čas ránu zahojí, nikdy ne zcela, ale bude jen lepší a tvůj pejsek bude mít speciální místo ve Tvém srdci.
25. 03. 2013 10:13
máme ještě fenku Amálku, bydlíme hned vedle mojich rodičů a mamina má 3 psíky, takž e těch " náplastí" tu naštěstí je dosti... ale až čas ránu zahojí... nikdy ne úplně, ale jistě dost na to, aby jsme to zvládli... :-)
25. 03. 2013 00:12
Drž se! Určitě jsi udělala dobře, protože dívat se na svého čtyřnohého kamaráda, jak se trápí a nechápe, co se to s ním děje, by bylo k nesnesení. Také máme pejska, tak si umím představit, jak moc těžké takové rozhodnutí musí být. Věřím, že teď už mu je dobře a k Vám brzy přibyde do rodiny nový kamarád, který pomůže zahnat smutek.
24. 03. 2013 22:25
Drž se! Ani nemůžu psát, sama jsem se u toho rozbulela. Taky to máme nedávno za sebou :-(( Ale už máme pejska nového, snad to pomůže zahojit.
24. 03. 2013 21:44
kokodylku děkuju za krásná slova... kamaráda tam určitě fenka má a já sem ráda, že Majlík tam má nejen kamarádku, ale i spoustu dalších psích přátel....
24. 03. 2013 21:43
Jirinko taky sem přemýšlela, že ho zkusíme zachránit, ale když mi paní doktorka řekla, že by stejně nebyl normální a nic mi nezraučuje, tak sem ho nechala odejít.... stejně jako mě bolí jeho ztráta bolelo by mě i vědomí, že ten majlík, který běhal, lítal, těšil se z každého pohybu by třeba byl nějak postižený a nemohl se z toho radovat..proto asi bylo opravdu nejlepší poslat ho za všemi psími kamarády no jejich nebíčka :-)
24. 03. 2013 20:55
Ahoj. Myslím, že kdo toto neprožil neví jak těžké je se rozhodnout a ukončit život svého přítele, člena rodiny...Musela jsem se rozhodnout a nechat uspat naši 13ti letou kokršpanělku.. Byli jsme tam s ní všichni...ale dodnes mě trápí jestli to bylo správné... a vím, že bylo. Dodnes to nepřebolelo, ale od teď vím, že tam má nového kamaráda :-))
24. 03. 2013 20:46
Ahoj,
myslím, že Ti rozumím. Měla jsem dalmatinku a výborně jsme si rozuměly. Když byl můj syn vážně nemocný, Dianka mi ho pomohla vrátit do života normálního života (byl klukem se psem a to bylo víc než kluk bez psa) pak v jejích skoro třinácti letech přišla progresivní leukemie. Měsíc jsme jí drželi na lékách ale když metastázy postoupily do plic a ona se v noci začala dusit, nechal jsem jí odejít. Několik dní na to jsem našla u popelnice Kiminku - belgickou ovčačku, doslova rozkousanou od klíšťat, začervenou - její léčba stála tolik jako štěně s průkazem původu ale nevadilo mi to a Kiminka se odvděčila tím, že jsem z ní vychovala asistenčního psa pro moji maminku a ona sloužila až do maminčiny smrti. Půl roku po maminčině úmrtí Kiminka onemocněla a teprve po měsíci léčby veterinář zjistil, že Kiminka má prasklý žlučník a že jí teče žluč do břišní dutiny. V hodině tak pět minut po dvanácté mi jí odoperovali - výsledek nejistý. Moje statečná fenečka ale boj vyhrála a teď leží u mne na koberci a kouká na mne těma svýma očima zářícíma jako hvězdy a já věřím, že nás tři - Kiminku, mne a Daru čeká ještě pár let společného života. Můžu Ti ale poradit jedinou věc . Není lepšího léku na ztrátu pejska než ... pejsek. Já vím že teď je všechno ještě hodně čerstvé ale s odstupem dní mi snad dáš za pravdu. Dělám cvičitelku psů a tak vím, jak je to bolestné se rozloučit s někým kdo nám až takto vešel do života. Ale v tomto směru mají naši miláčkové výhodu a tou je naše právo nechat je odejít tehdy, kdy y se jejich život stal životem plným utrpení
myslím, že Ti rozumím. Měla jsem dalmatinku a výborně jsme si rozuměly. Když byl můj syn vážně nemocný, Dianka mi ho pomohla vrátit do života normálního života (byl klukem se psem a to bylo víc než kluk bez psa) pak v jejích skoro třinácti letech přišla progresivní leukemie. Měsíc jsme jí drželi na lékách ale když metastázy postoupily do plic a ona se v noci začala dusit, nechal jsem jí odejít. Několik dní na to jsem našla u popelnice Kiminku - belgickou ovčačku, doslova rozkousanou od klíšťat, začervenou - její léčba stála tolik jako štěně s průkazem původu ale nevadilo mi to a Kiminka se odvděčila tím, že jsem z ní vychovala asistenčního psa pro moji maminku a ona sloužila až do maminčiny smrti. Půl roku po maminčině úmrtí Kiminka onemocněla a teprve po měsíci léčby veterinář zjistil, že Kiminka má prasklý žlučník a že jí teče žluč do břišní dutiny. V hodině tak pět minut po dvanácté mi jí odoperovali - výsledek nejistý. Moje statečná fenečka ale boj vyhrála a teď leží u mne na koberci a kouká na mne těma svýma očima zářícíma jako hvězdy a já věřím, že nás tři - Kiminku, mne a Daru čeká ještě pár let společného života. Můžu Ti ale poradit jedinou věc . Není lepšího léku na ztrátu pejska než ... pejsek. Já vím že teď je všechno ještě hodně čerstvé ale s odstupem dní mi snad dáš za pravdu. Dělám cvičitelku psů a tak vím, jak je to bolestné se rozloučit s někým kdo nám až takto vešel do života. Ale v tomto směru mají naši miláčkové výhodu a tou je naše právo nechat je odejít tehdy, kdy y se jejich život stal životem plným utrpení
24. 03. 2013 20:30
Je mi to moc líto. Me odesel pred dvema lety pejsek Maxík. Meli jsme ho 13 let.A jak jsem dnes psala do mého blogu, vcera moje dcera musela nechat uspat svoji fenku Káru. Bylo jí 9 let. Tak vím cím ted procházís, je to jako kdyz clovek ztratí clena rodiny.Hlavu vzhuru, pejsek je v psím nebícku a je mu uz dobre.
24. 03. 2013 20:28
děkuju moc všem za podporu, vážím si toho a popravdě mi i dost pomohlo, že mi dáváte za pravdu v mém rozhodnutí....
24. 03. 2013 20:22
Je mi to moc líto. Každá ztráta zvířecího kamaráda moc bolí a trvá dlouho, než to přejde. U poslední nebožky fenky jsme se na to mohli připravit a stejně jsem to nemohla rozdýchat 4 měsíce. Vydrž, není jiný lék než čas.
24. 03. 2013 20:11
ach jo...jako psí blázen vím přesně o čem píšeš...všichni jsme s tebou,zvládneš to ale bude to ještě hodně bolet :-(
24. 03. 2013 20:03
Je mi to líto,sama mám 15 letou pudlinku,která je zdravá,ale špatně vidí a neslyší a mám o ní strach.Dokážu s ipředstavit jak ti je
24. 03. 2013 19:52
Je mi to moc líto, takto přijít o psího kamaráda. Ale myslím si, že jsi udělala správně. Čas rány zahojí ...
24. 03. 2013 19:36
Taky už máme naše psí kámoše v psím nebi... Vždycky to bylo těžké, držela jsem je za packu a hladila po hlavě... čas to trochu spraví, ale jednoduché to není... vzpomínej na to, čím Tě Majlík těšil a drž se.
24. 03. 2013 19:27
Ahoj Pucaki, jsi smutná, nešťastná,...ale to je zcela přirozené...najednou tu není Tvůj Majlík. Rozhodla jsi se dobře a ulehčila mu trápení, které by ho čekalo...rozhodnutí bylo pro Tebe určitě těžké, ale bylo to dobré rozhodnutí...
24. 03. 2013 18:34
Lucí, teď už je mu dobře... udělala si správně, taky bych se tak rozhodla...
Pucaki
Aktuality
Kvíz o ceny
Ankety
Jaké nové recepty byste chtěli na STOBklubu?
