Jj, taky se počítám mezi ty, co při jídle zvládnout chatovat, psát článek, kecat s kolegou a poslouchat rádio. To vše zároveň samozřejmě. :-))) Pomalu, sama a v klidu jíst ani neumím a vzpomínám si, jak jsme bytostně nesnášeli kámošku, na kterou jsme při obědě čekaly celou věčnost, protože jeji potrefená matka z ní vychovával hypochondra, takže nám kámoška neustále vykládala, že "ona nebude kvůli nám hltat, aby pak měla žaludeční vředy".
Jinak co se odměn týče - na mě to moc nefungovalo. Něco si koupit, tak jsem si pak vyčítala, že jsem utrácela za zbytečnosti (a koupit potřebnou věc není odměna), zajít si na kafe s kámoškou obvykle znamená pizzu, víno a "ožralý kafe", v kině mě poslední dobou nic nezaujalo a knížky nějak už nečtu... Takže spíš hledám tresty za porušení než odměny.

No já právě vždycky u jídla byla zvyklá mluvit. Díky volnější pracovní době a tomu, že děti studují, bylo u nás zvykem snídat dost pozdě a dlouho, oběd byl kdykoliv mezi jednou a sedmou večer - až byl zase dostatek času a večeře po skončení ordinací, tak v 9 večer. A vždycky jsme čekali až přijde parťák k jídlu a povídání, samotná tedy jíst moc neumím a rychle taky ne.
A odměnila jsem se krásným novým kabátem, zároveň to bylo užitečné, ale dopřála jsem si lepší než bylo nezbytně nutné :o)

Odměny jsou důležité. A je třeba se odměnit za každý malý úspěch. Samozřejmě ne jídlem, ale něčím, co pobaví, potěší, rozmazlí - každý si musí najít to svoje. Největší odměnou pro mě bylo, když cca po roce mě začali lidi říkat, jak mi to sluší, že jsem jiná, mladší, šik, štramanda - a to zahřálo a potěšilo nejvíc. Hodně úspěchů!

Kikush: je fakt, že jídlo u PC je také můj problém :( tisíc věcí okolo jak píšeš ty, tu někdo přijde, takto schovám, apod. :) ale zase když jsem doma, tak se snažím jíst pomalu a vychutnávat si to..a to kolikrát i doma si automaticky vezmu PC a jím u něj.. :D ale jíst s přítelem, to je něco - vždycky se mu směju, že jí, jak kdyby mu to mělo někdo sníst :D

Luci:to já jsem zřejmě jako tvůj přítel, vždycky jsem já ta první co má prázdný talíř a kouká kolem sebe, co by ještě zblajzla...ono jídlo by se mělo vychutnávat (což rozhodně umím), každé sousto pořádně rozžvýkat, ale když u jídla děláš milion 500 věcí najednou, jako třeba když v práci u PC jím oběd, což je každý den, tak je to těžký. A hlavně já bych dokázala jíst pomalu jen tehdy, pokud by to bylo jídlo, kt. mi nechutná, nebo už jsem plná. V 99% případů mám hlad a tak to rychle do sebe naházím ať to kručení v břiše přehluším.
Co se týče odučení se jíst jídlo v posteli, tak to praktikuji jen u filmu s přítelem, když jsem na koleji, tak jím normálně u stolu (ale stejně u PC) a když už, tak max. něco na zub, nikdy ne komplet oběd nebo něco, co se trousí-na koleji mám dost bordel, nepotřebuju to mít ještě i v posteli :D

A ještě k odměňování - co si nastavit nějaký snadněji dosažitelný cíl a za určitý váhový úbytek si něco nadělit?:) Hned ti to půjde lépe! :) a nemusí to být jen oblečení :)

Tak to já jsem právě takový ten tym drbny :) která mele i u jídla :D ale snažím s ejíst v klidu, pomalu :) ale když jdu na oběd s mým přítelem, připadám si jako lenochod, on totiž všechno tak rychle zdlábne, zapije vodou a pak přijde otázka:"Tak můžeme jít?" :D

Jo a jak se odměnit. Pokud ti hubnutí půjde hladce, a to je jasné, že půjde, budes se odměňovat pravidelně a to koupí nových kusů do šatníku.

http://www.stobklub.cz/blog-zapis/MaSka/5046/

Já jím taky rychle. A taky na tom pracuji...ale ne vždy se zadaří.

Jíst pomalu je doporučení všech, kteří o hubnutí a do hubnutí mluví. A také jíst malá sousta a pořádně žvýkat. To všechno si obyčejně uvědomím až při posledním soustu. Ale už se mi podařilo několikrát mít prázdný talíř jako druhá nebo dokonce třetí u stolu. Je to však u mně stav výjimečný. Pokračuj v nastoupené cestě.