Nevím jak vy, ale já miluju pivo. Pivo mě provází celý život, a neumím si představit že bych si ho měl doživotně zakázat. To rozhodně ne!

Pivo je ale také dvousečná zbraň, nebo něco jako divoké zvíře. Když ho dokážete zkrotit, dokáže vám být skvělým pomocníkem a přítelem. Pokud ho ale necháte aby si dělalo co chce, nebo vás dokonce ovládlo, může vás v krajním případě i zabít.

O pivu se také říká, že je to náš národní nápoj, nebo se o něm hovoří jako o tekutém chlebu.

Obojí je v podstatě pravda. Vyrůstal jsem v době, kdy pití piva bylo něco zcela normálního, a to i na pracovišti. Takže když se řeklo "jdeme na svačinu", znamenalo to spíše "jdeme na pivo", a hlášky typu: "Nebudu makat na bolševika, to jdu radši na pivo" byly považovány téměř za hrdinský čin. A věta: "Šli jsme na svačinu, nevrátíme li se do oběda, zůstali jsme na večeři" nebývala až tak nepravdivá. A jak si to v hlavě srovná mladý člověk, který nastoupiv do svého prvního zaměstnání, má okolo sebe takovéto pracanty, takovéto vzory? Domyslet si může každý sám.

I já jsem byl postižen touto dobou a semlet dějinami, táhl jsem si životem různé stravovací návyky, od sekané, přes bůček, až po právě každodenní konzumaci piva. A věřte mi, že heslo: "Pivo dělá hezká těla" není jen báchorka.  Naštěstí, doba kdy jsem prohlašoval že čtyři piva denně po práci je minimum, tedy jedno na žízeň, jedno po večeři, jedno k televizi, a jedno na dobrou noc, jsou pro mě již minulostí.

Jenže není všechno jen černobílé. Pivo dokáže být i přítel, obsahuje mnoho tělu prospěšných látek. Také přirovnání ke chlebu není až tak pravdě vzdálené, vyrábí se přece z obilí, a na určitou dobu dokáže i zahnat hlad, naplní žaludek a navodí pocit sytosti. Bohužel jen na krátkou dobu. Na druhou stranu podporuje trávení a má blahodárný vliv na střevní mikrofloru.

Ovšem opět záleží na množství, ostatně jako u všeho. Prostě jak se říká: "Všeho moc škodí".

Nyní se jistě ptáte, jak jsem zkloubil pití piva a hubnutí já. Naprosto jednoduše. I nyní při hubnutí si dopřávám pivo téměř každý den, a přesto hubnu. V čem spočívá to kouzlo? V množství a rychlosti. Pivo si dám striktně jen jedno, a piji ho z láhve. Proč? Kdybych si pivo nalil do půllitru, tak bych se tak dvakrát, maximálně třikrát napil, a bylo by po pivu, a ani bych si nestačil uvědomit, že jsem nějaké vypil. Pít ho ale z půllitru pomaleji, tak zvětrá, a nebude dobré. Použitím skleničky se tento proces nepatrně zpomalí, ale výsledek není o mnoho lepší. Piju tedy z láhve, kterážto nachlazená daleko lépe a déle drží pivo chladné, a úzké hrdlo láhve minimalizuje zvětrávání piva. Pivo pozvolna ucucávám, a vychutnávám si každičký doušek. To, že s lahví v ruce vypadám jak zedník na stavbě, mě trápí ze všeho nejméně.

A jak jsem skloubil pivo a semaforky? Také to není žádná věda. Pití piva si plánuji, a zapíši si večerní pivo do tabulky již ráno, a teprve pak si sestavuji jídelníček. Pivo se tak stává součástí celkového mého denního příjmu, a když se některý ten večer chuť na pivo nakonec nedostaví a pivo nevypiju, nic se neděje. Naopak, snížím si tím kilojouly, a nebo si místo toho můžu dát něco jiného, třeba oříšky.