Byl jednou jeden smutný král a ten měl velmi sťastného sluhu který mu sloužil u stolu. Vždycky pobíhal se širokým úsměvem na tváři.  "Stolníku," zeptal se ho jednoho dne král "v čem spočívá tajemstní tvé dobré nálady?"                                                                                             "Nemám žádné tajemství. Nemám důvod být smutný, pane. Jsem štastný že sloužím vám. Se svou ženou a dětmi bydlím v domě který jste nám určil. Mám jídlo, šatstvo a jednou za čas i hrstku peněz."                                                                                                                           Král dal zavolat svého nejmoudřejšího rádce: "Chci znát tajemství mého stolníka! V čem spočívá jeho štěstí?"                                                                                                                  "Nemůžeš pochopit jeho stěstí. Ale jestli chceš můžeš ho o to štěstí připravit." "Jak?" ptal se král. "Tak že ho uvedeš do zajetí devadesáti devíti."                                                                   "Co to znamená?"                                                                                                                     "Udělej co ti řeknu......"                                                                                                             Podle instrukcí svého rádce připravil král váček, ve kterém bylo devadesát devět mincí a nechal ho doručit stolíkovi se vzkazem ve kterém se říkalo "Tento poklad je tvůj. Těš se z něj a nikomu neříkej jak jsi ho získal."

Sluha nikdy nviděl tolik peněz pohromadě a celý roztřesený začal mince přepočítávat: deset, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát.......devadesát devět!                                                                  Celý zklamaný pátral pohleden po stole a hledal chybějící minci. "Byl jsem okraden" křičel "Byl jsem okraden, darebáci" znovu hledal minci na stole, pod stolem, na zemi, ve váčku v šatech, pod nábytkem ale to co hledal nenašel. Na stole jako kdyby se mu vysmívala hromádka blýskavých mincí a připomínala že má devadesát devět zlaťáků. Jenom devadesát devět. "Devadesát devět mincí tolik peněz" myslel si "Ale jedna mince mi chybí. Devadesát devět není celé číslo. Sto je celé číslo ale devadesát devět ne."                                                                    Sluhova tvář už nebyla stejná. Měl svraštilé čelo a strnulé rysy. Přivíral oči a ústa se mu kroutila do hrozného úšklebku. Pořítal jak dlouho bude muset pradovat aby si vydělal stý zlaťák. Nechal pracovat ženu a děti. Deset, dvanáct let a mohlo by to být. Sluha se dostal do zajetí devadesáti devíti. Netrvalo dlouho a král ho propustil. Nebylo příjemné mít stolmíka který má pořád špatnou náladu.

Co kdybychom si uvědomili že našich devadesát devět mincí je sto procent pokladu? A že nám nic nechybí a nikdo nám nic nevzal. Číslo sto není kulatěšjí než devadesát devět. Je to jenom léčka, klam který na nás nachystali aby z nás udělali hlupáky abychom vláčeli svou káru unavení, nevrlí, nešťastní a odevzdaní abychom nikdy nepřestali hartusit                                                 Kolik věcí by bylo jinak kdybychom se dokázali radovat ze svých pokladů takových jaké jsou.

Tohle jsem četla dnes večer a moc se mi to líbilo. Připadá mi to jako zásadní malér dnešního světa. Je to sice mimo téma těchto stránek ale doufám že se to někoho dotkne. 

                                      zdravím Vás všechny Vaše Jana                  .