Děkuju všem, kdo jste si vzpomněli na Silvushi, která dneska snažila nezklamat sama sebe na závodní 10ti km trati v Liberci. Ve čtyři hodiny se startoval závod na 5 km, kterého se účastnil syn Mariky a který doběhl ve fenomenálním čase za 21 minut ! Neuvěřitelné. Vzhledem k tomu, jaký profil měla běžecká trať. Běželo se po nezpevněném terénu v lese. Úvodních 2,5 km bylo neuvěřitelné převýšení, dloooouhýýýý tááááhlýýýý kopec. Na 2,5 km byla občerstvovací stanice, kde se nám podávaly kelímky s vodou, pak se běželo nastřídačku po rovince, z kopečka, do kopečka a tak pořád dokola a závěr pětikilometrové trasy byl půlkilometr do kopce, takže nic příjemnýho. My, co jsme běželi hlavní závod od 17:00 hod. na 10km jsme tuhle trasu museli podstoupit dvakrát. Když Vinca doběhl, stěžoval si, že ho po cestě píchalo pod žebrem u šikmého břišního svalu. Myslela jsem, že to bylo tím, že málo jedl, ale brzy jsem poznala, že to tím nebylo. Ale od začátku.
10 minut před startem jsem se šla zařadit na startovní "rovinku". Marika šla se mnou i s foťákem, aby vše zdokumentovala. Chvěly se mi ruce, tepovka na sporttesteru ukazovala 95 tepů a já cítila, jak mi stoupá adrenalin. Najednou startování:" tři ... dva... jedna.... prásk ! Skupina asi 430 běžců se pomalinku opatrně rozeběhla. Nebylo kam chvátat, neb nás hned na začátku, jak jsem už psala, čekalo prudké stoupání. Běžela jsem do kopce sice krokem, ale běžela. V uších jsem měla puštěný seznam pohodovek, aby mě neznervózňovalo moje funění a dusot ostatních běžců. HA ! Už nebudu první, kdo z běhu přejde do chůze. Na tohle vždycky na závodě čekám, až uvidím, že někdo jde, tak teprve pak, až je mi " nejhůř" a přejdu do chůze, řeknu si, že jsem to nevzdala jako první :-D I přes hudbu v uších slyším kolemběžcího pána ve středním věku, jak hlásí:" máme první kilometr za sebou, já to tady znám". "Všeználek", povím si, ale hodila se tahle informace :-)
K občerstvovací zastávce je to po mírném seběhu zase do kopce. Malý chlapeček drží dva kelímky a nabízí běžcům. Je roztomilej :-) I když vodu ještě nijak razantně nepotřebuju, stejně si kelímek s úsměvem a poděkováním vezmu a trochu svlažím hrdlo. Pak následuje seběh, rovinka, zase nějakej ten kopeček a já najednou začínám cítit bolest v pravé části břicha - jako Vinca. No to je teda gól. Na úseku, kde bych mohla PŘIDAT do kroku musím PŘEJÍT do kroku a rozdýchat. Málo vzduchu? Blbě, povrchově dýchám? Co to ku... je??? Asi se nějakým vnitřním orgánům nelíbí otřesy? Každopádně poslední půlkilometr první půlky závodu je masakrující. Začínám litovat, že jsem se přihlásila na desítku. To bych si ji dala radši orosenou, i když pívo nepiju, sakra. Navíc trať před cílem je napůl na sluníčku a já mám pocit, že mi svaly ztvrdnou nadobro. Musím se vzchopit a přejít do běhu, než se mi v chůzi podlomí kolena. Hele, Marika u trati!!!!! To mě nakopne. Směje se na mě a křičí, že už mám půlku za sebou ! V běhu odpovídám, že teď už je to jenom kousek a chci tomu věřit :-) Jenže druhý stoupání už není tak optimistický, jako to první. Kopec ani omylem nevyběhnu. Nasadila jsem Indiánský běh ( chůze střídá běh) a je to peklo. Nohy začínaj docela pekelně bolet. Stehna zpropadený. Dostávaj pěknej " záhul". Na občerstvovací zastávce už nenabízejí jen kelímky, ale i malé lahvičky s vodou. Drapnu ale jen kelímek a z kopce se snažím běžet s polopokrčenýma kolenama, abych mírnila sílu dopadu, krátím kroky... sice to vypadá, že běžím s něčím v gatích, ale funguje to !!!! Břicho přestává bolet a dokonce běžím i rychleji. Začíná se mi tahle technika běhu líbit :-) A tak se zastavuju už jen na 8,5 km na prodýchnutí - nohy zase tvrdnou. Sakra, honem, běž, v cíli čeká Marika ! Nasadím pomaličké tempo, ale běžím. Podél trati lidi tleskají, usmívají se, povzbuzují a najednou... vůbec nevím, kde se to ve mě vzalo, najednou mám tolik síly... stáhnu ruce v pěst a běžím. Ruce se dynamicky pohybují dopředu a daleko dozadu za tělo. Nohy zvládají kopec jako rovinku. Sprintuju do  cíle poslední stovku. Dokonce předbíhám jednoho závodníka, kterej mě předběhl pod kopcem. Neuvěřitelný, co to bylo? :-D Bonus z hůry :-) Probíhám cílovou bránou !!! Marika mačká spoušť fo´táku, objímá mě a mně se chce brečet. Myslím, že jsem měla i slzy v očích. Byla jsem tak šťastná, že to mám za sebou !!! Zvládla jsem 10 terénních kilometrů na nejnáročnější trase celé Runtour 2014. Paní organizátorka mi sundává měřící čip, já sahám v cíli po banánu, jablku, vodě a ionťáku... trochu se do mě pouští zima, ale jinak je mi najednou báječně. Najednou mě nic nebolí. Něco jako poporodní stav :-D
Zvládla jsem to celé za 1:01 hod. Šedesátá ze 124 žen, Čtyřicátá první ve své kategorii ( z 90ti ). Maximální doběh jsem měla v hlavě "povolený" hoďku a čtvrt, takže jsem neuvěřitelně šťastná. Takovejch vyplavenejch endorfínů ... z těch budu žít ještě aspoň týden :-D