Stejně by mě zajímalo, kde je zakopaný pes, že se člověk zvrhne a začně vnímat oblíbené druhy jídel, pochutin či sladkostí jako jeden z největších požitků na světě.
Když jsem byla ještě dítětem, sladkosti, brambůrky a všelijaké "mňamky" mi sice chutnali, to ano, ale žádné přejídání na denním pořádku nebylo. Opravdu mi stačil jeden kousíček nějaké dobroty. Ba navíc jsem si vždycky spíše ňaminky šetřila na připadné největší chutě a nechtěla jsem si to vše sníst hned. Přišlo mi to jako veliká škoda, kdybych všechny ty svoje dobrůtky od hodných tetiček co jsem dostala hned snědla.
Jako dítě jsem znala míru a jídlo mi bylo spíš na obtíž než aby mě nějak zvlášť uchvacovalo. Je pravda, že maminčina tehdejší gastronomie nebyla žádné terno, ale tím jí nechci nějak schazovat, jen to byla ještě mladá žabka a od pětadvacetileté holky nemůžete chtít zázraky :-). Knedlíky s vajíčkem, sekaná s bramborem-to byl běžný standard. Ovesná kaše či kuře na paprice to už byla pro máti vyšší kulinářská a svíčková to už byla...to už byla utopie, prostě zázrak dostupný pouze u babičky a pouze na nějaký ten státní svátek :-).
Inu jídlo jsem brala jen jako nutnost k přežití abych neumřela-a tak by to mělo být. Rychle do sebe naházet oběd, abych si zas mohla honem jít hrát ven, kde budu běhat, skákat přes švihadlo a zdolávat prolejzačky s ostatními dětmi. Rychle se nasnídat, abych stihla dopolední pohádky. Rychle sníst svačinu abych mohla na plovárnu a kdybych nemusela, tak nejím vůbec, protože jsem to brala jako zbytečnou ztrátu času.
A teď je všechno jinak. V poslední době jsem se dokázala radovat jen z dobrého jídla, to bylo skoro to jediné co mě vždy uchlácholilo. A tak jsem dopadla takhle. Takhle blbě. A teď musím bojovat s nadměrnými kily ne jen kvůli tomu, že chci vypadat k světu, ale hlavně kvůli zdraví. Musím to zvládnout, dokud mám ještě poslední šanci, protože kdyby se začali ozývat zdravotní potíže s obezitou spojené, tak už není cesty zpět.
Je tedy zajímavé, že někdy má větší rozum a soudnost malé dítě než dospělák. Jako dítě jsem brala jako samozřejmost že se má člověk najíst, když má hlad a nesmí se přejíst jinak ho pak tlačí břicho a to není dobře. Věděla jsem, že dobrého pomálu a že sladký nekazí jen zuby.
Zkrátka člověka tenhle dnešní svět dokáže pěkně zkazit. Všude je všeho dostatek a hory jídla na každém rohu. Už si ani jídla nedokážeme vážit. Už ho spousta lidí nebere jen jako nutnou potřebu k žití, ale jako něco co si může dopřát kdykoliv se mu zachce a to je špatně.
Buďme tedy zase dětmi, které rozveselí to, když si můžou je tak někde zaskákat :-)