Jsem ten typ člověka, kterému oslavy narozenin moc nevoní. Ty své neslavím od osmnácti, nikomu je nepřipomínám, a i když lidé kolem mě obvykle vědí, že ten den nastane někdy v únoru, málokdo kromě rodiny zná přesné datum. 

Minulý rok mi takhle strategie bohužel nevyšla. Začalo to už v práci, kde se účetní před všemi prokecla, takže jsem musela letět do města a shánět zákusky a chlebíčky - to se prý bere jako samozřejmost, jak mi bylo řečeno. Za to jsem dostala jednu z těch kýčovitých srdíčkových bonboniér, kterých jsou na Valentýna plné obchody. Už pěkných pár let nejsem sladkožravec a lidé to o mně vědí, ale na narozeniny si stejně nedokážou pomoct. I to je, zdá se, považováno za samozřejmost. 

Doma mě čekalo něco podobného. Chlebíčky, brambůrky... a bonboniéra, jak jinak.

Rozhodla jsem se navštívit kamaráda u něj v práci, abych unikla té pseudoslavnostní atmosféře. Kamarád dělá hospodského, tak jsem si řekla, že si ty pitomé narozeniny zpříjemním trochou dobrého vína a milou konverzací. Jenže se našel další dobrák, který mě prásknul, a přede mnou se najednou objevilo pěkné množství panáků.

Tento rok jsem se rozhodla prožít den jinak. Nevyhýbat se oslavování, ale oslavovat po svém. V práci jsem si vzala volno, dopřála jsem si dlouhý, osvěžující spánek a dobrou snídani a vydala jsem se na nákup potravin.

Mým cílem bylo nic si neodpírat. Klidně si koupit i něco, co bych si obvykle nedovolila, aspoň jeden den nezapisovat a neřešit jídelníček. Nápad to byl zajímavý, ale stejně v mém nákupním koši nakonec přistála jen jedna taková věc, a to hranolky. Čistě z nostalgie, ne proto že bych je nějak zvlášť milovala. Doplnila je rajčata, čerstvý špenát, šunka a moje milovaná cizrna. 

Když jsem tak stála v obchodě a zírala do svého košíku, došlo mi, že den, kdy si nic neodpírám, je pro mě vlastně každý den. Ano, kdysi jsem měla ráda smažená jídla a těžké smetanové omáčky, tučné sýry a uzeniny... ale po roce na STOBu mi nic z toho jednoduše nechybí. Bylo to přo mě trochu překvapivé zjištění, protože jsem měla během toho roku mnohokrát pocit, že se držím zkrátka a že bych si měla občas zahřešit. 

Za rok na STOBu jsem zhubla patnáct kilo. To je hezké a motivující, ale za hlavní přínos považuju něco trochu jiného. Jsem všeobecně zdravější, lépe se mi spí a probouzím se plná energie. I když stále nemám ideální postavu, zbavila jsem se toho pocitu, že jsem nehezká a nic s tím nenadělám. Zcela se mi změnily chutě, naučila jsem se spoustu nových zdravých receptů a kuchyň je teď moje druhé nejoblíbenější místo na světě, hned po posteli. Ale hlavně vím, že i když jednou přestanu zapisovat, ty zdravé návyky už mi nikdo nesebere.

Takže si jdu oslavit narozeniny po svém. Bez gratulací, bez bonboniér, bez chlebíčků a předstíraného nadšení, zato s dobrou večeří, skvělou knihou a radostí z toho, jak moc jsem se za tenhle rok posunula. A dám sama sobě ten nejlepší dárek ze všech - pořádnou dávku motivace do dalšího roku. 

Tak na zdraví ;)