Jak název blogu napovídá, musím si dát pauzu se Sebekoučinkem. Musela jsem si rapidně snížit rozpočet na jídlo, a i když bych technicky vzato mohla pokračovat v plánování jídelníčků, jejich nedokonalost by mě zbytečně stresovala. 

Znám se. Hrozně mě baví plánovat si semaforově perfektní jídelníčky a zkoumat co, kdy a proč jíst. Vím, že semafory nutně nemusí pokaždé svítit zeleně, a dva nebo tři nedokonalé dny v týdnu snesu, ale po třetím už mě začíná přepadat pocit, že je to celé marné a proč bych se měla vůbec snažit, když mi to nejde. 

Zní to jako strašlivé výmluvy, co? Ale snažím se jen uvažovat racionálně, protože se znám lépe, než kdokoli jiný. Vím, že by mě ty špatné emoce a pocity marnosti dříve nebo později dopadly, a další stresy si přidávat už prostě nemůžu. 

Ale rozhodně to neznamená, že se na rozumnou životosprávu vykašlu a budu přežívat na rádoby levných polotovarech a moučných uzeninách. Přece jste si nemysleli, že bych jen tak hodila za hlavu všechno, co jsem se tu za tu dobu naučila.  Pořád miluju luštěniny, zelí, řepu, pořád nemusím chuť nahánět tunou soli, pořád nejsem fanoušek sladkostí a fosforově zbarvených nápojů. Takže to vlastně nebude nějaká rapidní změna, spíš jen test, jestli si pěkné návyky dokážu udržet i bez zapisování. A jestli se místo pracného plánování jídelníčku navíc půjdu projít na kopec, moje čím dál pěknější tělo mi bude ještě vděčnější. 

Takže se s tebou prozatím loučím, Sebekoučinku. Ale ještě se uvidíme. A moje aktivita na STOBu tím rozhodně neutrpí.