Inspirací k tomuhle blogu pro mě byla diskusní skupina Chválíme se. Chtěla jsem se jen pochválit se svou první cibulačkou v životě, ale skončilo to tak, že jsem začala vzpomínat na dědu, který byl (jakkoli dětinsky to zní) ten nejlepší chlap na světě. 

Jako dospělá ženská už vnímám spoustu věcí jinak. Vím, že i děda měl svoje mouchy. Byl lidský, takže ani nemohl být dokonalý. Ale to nic nemění na tom, že to byl člověk, který mě naučil číst, který mě doučovat matiku a fyziku, se kterým jsem se učila starat se o zahradu, o velké pole, které jsme tehdy ještě vlastnili, o králíky a slepice...

Děda nás učil pořádně makat, ještě když jsme se sestrou byly hodně malé. Ale vždycky měl pochopení pro slabosti malých dětí. Jednou, to mi byly čtyři, jsme na našem poli sbírali mandelinky a já jsem šlápla do mraveniště. Byli to černí mravenci a nemohli mi nijak ublížit, ale najednou jsem měla celou nohu černou, snad až do půlky stehna. Brečela jsem, protože pohled na to nechutné hemžení na mojí noze byl jednoduše děsivý. Děda mě popadl a odnesl mě v náručí až domů, kde mě pak matka pracně uklidňovala. Klidně mě mohl nechat vyřvat na poli a zvládnout mezitím kopec práce, ale neudělal to, protože jsem pro něj v tu chvíli byla důležitější než cokoli na světě. 

Byl to taky děda, kdo ve mně probudil tak velkou lásku k divadlu. Nastupovala jsem právě do páté třídy a na naší škole se otevíralo do té doby nevídané množství zájmových kroužků - bylo jich asi sedm! Děda trval na tom, že si mám nějaký z nich vybrat a neřešit cenu - byl připravený to zaplatit. Protože většina z těch kroužků vyžadovala nějaký talent (většina se týkala hudby a různých nástrojů, další byly výtvarné), vybrala jsem si to jediné, co jsem podle svého tehdejšího názoru mohla zvládnout. Dramaťák. 

Ta láska k divadlu se se mnou táhne dodnes. Během svého života jsem kromě prvního dramaťáku hrála ve třech amatérských divadelních souborech, s jedním z nich jsem se dostala až na Jiráskův Hronov. Jeden jsem dokonce pomáhala založit a napsala jsem pro něj hru, kterou jsme bohužel nikdy neodehráli. Momentálně nikde nehraju (a šíleně mi to chybí), ale vím, že to, co jsem v divadle měla šanci zažít, bylo jen a jen díky dědovi. A možná trochu díky mému talentu. Ale nechci si moc fandit. 

Poslední dobou ale na dědu vzpomínám hlavně kvůli něčemu, co mi kdysi řekl. Když jsem chodila na základku, mezi dětmi frčela taková ta dlouhatánská žvýkačka v růžovém nebo zeleném (žlutém ?) kotouči asi za třicet korun. Někteří spolužáci si ji kupovali třeba dvakrát týdně. Já jsem nedostávala takové kapesné, abych si ji mohla dovolit. Jednou jsem o tom mluvila s dědou, snažila jsem se mu vysvětlit, jak je to trapné, když všichni spolužáci machrují s tou super žvýkačkou a já si ji nemůžu koupit. 

A děda mi odpověděl:

"Jednou si ťa vybere ženich a bude moc rád, že si vybral cérku, co si váží koruny."

Momentálně se nacházím v nesnadné situaci. Ze svého dost nízkého platu musím uživit sebe, matku, fenku-cukrovkářku, a navíc ještě pokrýt náklady za barák a splácet dluhy, které zbyly po otci. To všechno do té doby, než se nám podaří prodat dům - což může být zítra, ale třeba i za rok nebo za dva. Kdo ví. 

Proto teď tak ráda vzpomínám na dědu. Vzpomínky na něj totiž pocházejí z dob, kdy všechno ještě dávalo smysl. Kdy na mě někomu opravdu záleželo tak moc, že byl schopný mě popadnout do náruče a odnést mě pryč od všech těch děsivých věcí, které si svět dokáže vymyslet. 

Ty vzpomínky mi pomáhají zvládnout realitu, ve které jsem na všechno sama. Po celém těle mám plno hemžících se mravenců a nikdo mě od nich neodnese do bezpečí. Musím si poradit sama. Ale věřím, že jsem natolik silná ženská, že to zvládnu, a snažím se to zvládnout s úsměvem na tváři. Jakkoli těžké to je, snažím se nepřestat usmívat. 

A pokud si jednou najdu ženicha, jestli měl děda pravdu, po těchhle zkušenostech pro něj budu lepší než výhra v loterii. Protože si rozhodně umím vážit každé koruny.

Díky, dědo. (A zkuste mi tvrdit, že to nebyl fešák :D)

P.S.: Ráda bych upozornila na jeden extrémně inspirativní blog: http://www.stobklub.cz/blog-zapis/nevzdavatse/25125/