že budu šťastná a spokojená sama se sebou. Právě od teď a už stále.

Mé rozhodnutí vyplývá z celkové únavy a neustálého boje proti sobě samé a mému tělu. Při konečné rekapitulaci jsem zjistila:

a/ poslední 2 roky žiji v podstatě jen tak, že neustále počítám jouly, sleduji etikety na zboží, vážím potraviny i sebe

b/ neustále usiluji o něco, co mi zřejmě není přírodou dáno

c/ že ze mne už nikdy nebude mladá a štíhlá holka/krásná jsem dost,ha,ha/

d/ že za ty dva roky se mi i přes veškerou snahu daří "udržet váhu" mezi 65-67kg a zřejmě už to lepší nebude, protože je mé tělo na tohle přesně nastaveno, ať jím, nebo nejím.

e/ no a že mi vůbec nestojí za to, aby mi život ubíhal v zajetí tabulek, zákazů a příkazů.

Takže jsem si "dovolila" mít váhu do 67kg a byť je to mírná nadváha/do BMI 25 se vejdu při čísle 66,5/, tak se s tím smiřuji. Je to váha, kterou bez většího úsilí udržuji. Jím zdravě, denně se pohybuji, snažím se i dostatečně spát a udržovat si dobrou náladu. Sádlo se na mě netřepe, bříško mám ploché, boky štíhlé/93cm/, takže mám asi těžké kosti, jak se s oblibou říká. Sice mě štve ten můj cholesterol a triglyceridy, ale s tím asi nic nenadělám. V pátek odvezli mého bratra s rozsáhlým infarktem, je po operaci a mě to tak nějak docvaklo. Proč si já dělám těžkou hlavu ze dvou kil navíc nad nějaké tabulky? Proč si ten zbytek života prostě neužívám? Mám být šťastná z toho, že mi chutná, že mi to šlape na kole/letos 3500km/, že mám krásné a hodné děti a vnuky, lidi kolem sebe, kteří mě mají rádi i s tím, jaká jsem a snad proto, jaká jsem. A tak jsem učinila tohle rozhodnutí.

Budu i nadále žít svůj život, jak jsem zvyklá, jen někde hluboko uschovám kalorické tabulky/a nebo přímo vyhodím/, osobní váhu budu vytahovat tak 1x za měsíc a budu na sebe hodná. Budu se hýčkat a pečovat o sebe a nebudu se vysilovat tímhle marným bojem.

Přeji všem krásný a pohodový život, plný sluníčka.