Dnes jsme měli v práci vánoční besídku. Jistě to znáte, stoly plné cukroví, chlebíčků, slaného mlsání..
První nabídku cukroví jsem odmítla a spustila se lavina.. "proč si nevezmeš? ty to nejíš? to máš takovou vůli?" ano, zřejmě mám takovou vůli a když nechci tak prostě nechci.

Skončilo to tím, že jsem na mě až velmi důrazně ostatním oznámila, že by bylo fajn, kdyby mi přestali pořád něco cpát :)

A po nějaké době, se mě kolegyně zeptala jestli trpím.. Musím říct, že v první chvíli mě to dost zarazilo. Ano jistě že bych si to cukroví dala, ale rozhodně ta chuť není tak nutkavá aby mě přemohla. Dám si svoje cukroví u kterého vím, co jsem do něj dala a bude mi stačit pár kousků.. Ne nezřízené spořádání půlky talíře, protože přeci musím ochutnat tohle i tamto. A navíc jsem dneska měla k obědu špagety, díky nimž mám dost vysoko sacharidy a bylo by dobré, kdybych si na to po zbytek dne dala pozor.
Uvědomila jsem si, že skutečně netrpím a je mi vlastně smutno z toho, že se racionální přemýšlení o jídle bere jako něco bolavého.

Takže otázka do placu: Trpíte tím, že si "nemůžete" vzít cokoli Vám kdo nabídne?

Já trpím tak maximálně tím, že to musím pořád dokola někomu vysvětlovat. :)