To je ráno. Přihlásím se na "sebekaučink", zadám snídani - udělá mi to celkem radost i když těch sacharidů se mi zdá je pořád dost a uklízím, chovám děti, vylévám nočníček, sbírám drobečky, myju nádobí - no prostě kolotoč každodenní rutiny. Jedno dítě brečí.
Ach jo.

Momentálně jsem si chtěla přečíst svůj depresivní článek z včerejší "skoropůlnoční" hrozný nálady a on nikde. Asi jsem i neschopná.
Ach jo.

Teď pro změnu nebrečí to mladší dítě, ale obě.Zblázním se.
Ach jo.
 
Kdybych se alespon mohla hezky obléct a podívat se do zrcadla na upravnou hezkou maminku. Ale já na sebe natáhnu jen starý tepláky, ani se neučešu a kolem toho skleněného nesmyslu, od kterého se odráží všechno "tak jak to opravdu je" - chodím obloukem. Ještě že máme v našem rozestavěném bytě jen jedno. Postavené v chodbě - opřené o zeď. Když kolem něj procházím, zabírá mne jen od pasu dolů. Takže: špeky, stehna, špeky, kolena, špeky, někde kotníky.
Ach jo.

Teda to je nálada.
Ach jo.