Vyrazila jsem dnes s kolegou a žáky vlakem do nedalekého města na exkurzi. Měli jsme si s kolegou co povídat, ale brzy jsme přijali výzvu starší sympatické paní a začali si povídat s ní. Po několika povšechných oboustranných replikách, jaké to je, cestovat s 26 patnáctiletými, se hovor přenesl spíše k ní a jejímu životu. Jela právě navštívit jednoho ze svých synů. „To víte, kluci jsou rádi, že jim mamka ještě běhá. Ale to tělo to chce, ten pohyb. Sousedky sedávají na lavičce před domem a jenom mi závistivě říkají, to se ti to běhá, když tě nohy poslouchají. Ale ony by je poslouchaly taky! Jen by musely trochu začít chodit. Takový krásný park máme ve městě - a ony, že prý je to daleko. Pch! Za čtvrt hodinky jsem tam! A pak mi ukazují tašku léků a co prý to stálo... To já už třináctým rokem užívám každé ráno decinku červeného a lžíci olivového oleje, toho panenského. Víno mám na týden, čtvrt litru oleje na měsíc. A už to všichni vědí, moji kluci a tak, a zásobují mě. A jezdím na koloběžce! Kluci mi zkontrolují, jestli mám pneumatiky dost nafoukané, a už se jede. Kolem přehrady je teď taková pěkná cesta, dva kilometry tam a dva zpátky... Anebo jedu autobusem, koloběžku s sebou a můj kluk jede na kole. A pak vystoupím a zpátky jedeme spolu - to víte, on na mě dohlíží...“ Škoda, že paní pak už musela vystoupit. Ráda bych ji ještě poslouchala a ráda bych si užívala toho pohledu na takhle čipernou babičku. V květnu jí bude 87...