Známe to všichni (nebo skoro všechny), kterým se už někdy podařilo sundat nějaké to kilo: Najednou je svět veselejší, celá rodina k zulíbání, lidé přívětivější, počasí krásné každý den, nadřízení milí (případně spravedliví...), prostě je tu fajn. Když jdeme po pražském (nebo jiném) "bulváru", tak se neubráníme tomu, abychom sledovali výklady - a v jejich odlesku vidíme, že ta žena, co tam jde, není sice už dvacítka, ale je na ní fakt pěkný pohled. Je upravená, nalíčená - a ta figura! Sakra, ta na sebe fakt dbá, tý záleží na tom, jak vypadá! Co se týká oblečení, i nějaká dvacítka by ho mohla okopírovat. A že má na obličeji pár vrásek? Vždyť i ty jí sluší!
Když potkáme známou a dostaneme se v hovoru na trápení s dietami a hubnutím (jak časté téma!), tak s pochopením posloucháme její lamentování, že už nejí skoro vůbec nic a přesto nehubne. S porozuměním se usmíváme, protože víme, co všechno jsme ještě před půl rokem museli do sebe narvat jídla, abychom si udrželi svých skoro devadesát kilo. Vlídně se usmějeme nad jejím konstatováním, že snad má něco se štítnou žlázou. Oči nám sklouznou na její průhlednou igelitku ze supermarketu, ve které se rýsují nám známé balíčky potravin (sušenky, čokolády, vanička zmrzliny, dvacet deka uheráku... atd.). A protože náš všeobjímající pocit zahrnuje i tuhle korpulentní známou, tak jí odpustíme i to, že by si radši jazyk ukousla, než aby řekla, že nám to moc sluší po tom, co jsme zhubnuli.

A pak uběhne pár měsíců (jako už tolikrát před tím) - a my přestaneme vyhledávat svůj odraz v bulvárních výlohách. Kolem domácího zrcadla jen tak přeběhneme: " Jo, jo, dobrý, takhle můžu jít." Moc nás ještě neznepokojí, že nedávno nakoupené oblečení  (v pro nás dříve nedostupné velikosti dvanáct), je nám "fest". Ty dvě tři kila pro nás přece nejsou žádný problém, to je hračka, vždyť jsme shodili pětkrát tolik! A postupně velikost dvanáct už ze skříně nevytahujeme - máme tam pro ty příležitosti dost velkou kolekci velikosti čtrnáct. No a už se vezeme!!! Ze supermarketů nosíme nákupy, které jsou k nerozeznání od těch tašek, které nosí naše tlustá známá. Doma je v tichosti (a mnohdy potají, jak alkoholičky) konzumujeme, abychom za dva, tři dny, přinesli další várku. Koleno, které nás před půl rokem nebolelo, už o sobě zase dává znát. Velikost šestnáct je nám těsná....... a co dál?

A příběh, který jsem vám tady vyprávěla je pravdivý - jeho hrdinka je janca7.
Janca, která od zítřka zase zapisuje a chce v sobě najít opět tu sílu, která jí vloni na jaře pomohla, aby se měla ráda a nebála se dívat se do výloh bulvárních tříd :-)